„Já nikdy moc neholdoval kolečkovým lyžím, zejména závodům. U mě je vždycky velký rozdíl v tom, co předvádím na kolečkách a pak v zimě. Ale spíš jsem si říkal, že uvidím, jaký je tam rozdíl a doufal jsem, že na soupažích bude vidět nějaký posun oproti předchozím sezonám,“ říká Lukáš Bauer, který si závodní program naplánoval i na druhý zářijový víkend – přespolní běhy v Abertamech a Karlových Varech. „Letos jsem celkově běhal méně, ale zase to beru tak, že člověk běží s někým, s číslem na hrudi, a to mě donutí víc se hejbnout, než když se budu snažit sám o těžký trénink.“

Říkal jsi, že důvodem byla i snaha rozběhat se po problémech s kolenem, které jsi hlásil po závodě ve Švédsku a kvůli kterým jsi neodcestoval na soustředění do Livigna. Jak vážné ty potíže byly?

„Z ničeho nic mě začalo koleno pobolívat před závodem ve Švédsku. Nebylo to nic zásadního, mohl jsem prakticky všechno, chůze byla v pohodě, akorát jsem musel omezit trénink. Dva týdny jsem vůbec neběhal, nestál na kolečkových lyžích a pak jsem rovnou jel na další závod do Norska. A taky to bylo znát. Nebo aspoň doufám, že jsem tam tak dostal kvůli tomu, že jsem se dva týdny moc nehýbal, kromě posilování. Ten závod pro mě nebyl úplně vydařený, ani pocitově, ani výsledkem.“

Poprvé jsi navíc absolvoval tak dlouhý závod. Jak sis „užil“ osmdesátikilo­metrovou porci?

„Já jsem se toho trochu bál, protože nejdelším závodem na kolečkových lyžích pro mě byl více než čtyřicetikilo­metrový Alliansloppet dva týdny předtím, jinak jsem vždycky jel klasické dvacítky a kratší závody. První problém nastal asi po 15 kilometrech, z ničeho nic. To jsem ještě nějak „uvlál“, ale po třicátém kilometru už to bylo bez šancí. Začátek byl dost rovinatý, což laufařům sedí a já se pořád ještě hodně učím, tam ty rezervy jsou. Pak už jsem jel prakticky sám, respektive s jedním Norem, potom chvíli s Ondrou Horynou a pak teprve přišel pořádnější kopec, kde jsem pár lidí předjel. Na těch rovinách je to jak v cyklistice, jakmile člověk vypadne z balíku, chytá neskutečnou ztrátu. V cíli jsem měl asi 15 minut, což zní hrozně, ale kdybych z toho balíku vypadnul o 20 kilometrů jinde, tak je z toho třeba 6 nebo 8 minut. Z výsledku jsem neměl žádný super pocit, ale jsem rád, že jsme tam s týmem byli.“

Říkáš, že jsi od třicátého kilometru věděl, že už to na výsledek nebude. Jak se pak člověku jede, když ví, že mu zbývá ještě dalších padesát kilometrů?

„To bylo peklo! Člověk je za balíkem deset, patnáct metrů a přijde mu, že už tam bude zpátky, ale ve skutečnosti se mu nepřibližuje a vidí, jak mu začnou odjíždět. To je taková bezmoc. Ale asi po pěti kilometrech jsem viděl, že odpadnul jeden Nor, tak jsem si říkal, že pojedeme spolu. Jenže když jsem jel před ním, tak jsem mu nemohl ujet, a když jsem jel za ním, měl jsem pocit, že kráčíme, bylo to hrozně pomalý. To je nevýhoda těch otevřených prostranství a velkého větru, který foukal. Já jsem jel tím stylem, že závod končí nahoře, budu se snažit, z balíku budou ještě odpadávat lidi, které se mi snad ještě podaří předjet. Sice nedojedu v první desítce, ale prokoušu se co nejvýš. To byla moje snaha, nezabalil jsem to. Říkal jsem si, že jsem necestoval tak daleko, abych to došel, to by mě trošku hanba fackovala.“

Proč ses vlastně rozhodl zrovna pro tenhle závod?

„Mně tam strašně lákala ta konkurence, byli tam snad všichni nejlepší světoví laufaři kromě Standy Řezáče a dalších asi dvou lidí. Myslím, že ani v létě neškodí se občas poměřit, byť si myslím, že kolečkové lyže jsou úplně něco jiného než zima. Já osobně navíc nejsem laufař, byť se do toho stylu snažím letos hodně trénovat. Myslím, že takhle na starý kolena budu mít obrovský problém se přetransformovat do nějakého slušného laufaře… Ale láká mě to a tím, že jsem rozjel tým, který by měl podporovat i mladší závodníky, tak jsem to viděl jako super možnost zejména pro ně – každý kontakt se světem a zejména Skandinávci je strašně důležitý.“

Ten první přišel na konci srpna ve Švédsku. Jak hodnotíš svou účast na Aliansloppetu?

„Tam jelo velké množství lidí, jen v naší elitě asi 800. Problém byl, že se neustále lámaly hole, mně ji zlomili v první třetině druhého ze tří okruhů. V momentě, kdy už to bylo natažené, byli jsme oddělená skupina asi 30 až 35 lidí. Já byl kolem osmého místa a říkal si, že je super, že jsem se tam dostal, jelo se mi fakt dobře. A najednou mi zezadu zlomili hůl a byl jsem bez šance. Sice s námi jelo autíčko, které ti za chvíli dalo náhradní hůl, jenže já jsem to tam zvoral a vzal si hůl na bruslení, která je delší. Nedalo se s tím jet, tak jsem zase zamával, autíčko s nějakým zpožděním přijelo, vzal jsem si konečně správnou hůl, ale to už nebyla šance ten balík dojet. Já se sice hodně snažil, výkonově mi ten závod sedl určitě líp než v Norsku, ale byť jsem tam předjížděl dost lidí, tak už to víc vytáhnout nešlo, a to čelo mi pořád ujíždělo. Mrzelo mě, že to přišlo v tak nepříjemný čas… Ale bylo hezké počasí, super atmosféra, líbilo se mi to.“

Co tě čeká teď v září a v říjnu?

„V úterý vyrážím na Slovensko, kde bych chtěl absolvovat pár tréninků se slovenskou skupinou Martina Bajčičáka, který se stal reprezentačním trenérem, a v sobotu bych tam měl běžet závod Dobšínská desítka. Takže se vydám do Tater, dobře si tam zatrénuju a změním prostředí. Potom samozřejmě pošilhávám po mistrovství republiky v Liberci, ale ještě to nemám definitivně rozhodnuté. Láká mě výjezd na Ještěd, láká mě to poměření. Ale myslím, že tam budu mít trochu problémy, vzhledem k tomu výpadku i skutečnosti, že bruslení jsem v porovnání s klasikou a soupažema omezil. Ale pokud budu zdravý a ty tři přespoláky mě nějak úplně totálně nerozhodí, tak bych se tam chtěl objevit. Stejně jako jsem šel ty soustředění s klukama na Božáku, tak si myslím, že každé takovéhle zápolení člověka donutí zase o trošku víc makat a je to dobře.“