Můj běžkařský závodní život začal v roce 2005, kdy jsem na Silvestra běžel pětikilometrový závod, skončil o vteřinu poslední (konkurencí mi bylo 11 běžkařů z oddílu Lokomotiva Teplice) a zničil se tak, že jsem celý silvestrovský večer prospal.

Následně přišla Krušnohorská 15, několik Krušnohorských 30, první Jizerská 50, krajské závody na Božím Daru, Novém Městě v Čechách a Telnici následované posledním závodem, mou druhou Jizerskou 50 v roce 2013. Postupoval jsem pomalu a věděl, že dalším krokem, nejspíše posledním velkým testem před vysněným Vasovým během bude letošní Marcialonga.

V loňské sezoně jsem byl na běžkách díky nepříznivým podmínkám jen jednou. Možná proto jsem v rámci nedostatku času stráveného v klidu Jizerských či Krušných hor přesvědčil mého nejlepšího kamaráda, aby se mnou vyrazil následující rok do Itálie na Marcialongu. Předpokládali jsme, že v Alpách problémy se sněhem nemají, takže hrozba zrušení startu zde nebude.

Na počátku července jsme tak zasedli k počítačům a přesně ve tři hodiny odpoledne se pustili do vyplňování registrace. Během pěti minut bylo vyprodáno. Kamarád Petr chtěl jet kratší trať, dlouhou 45 kilometrů, ale bohužel se mu nepodařilo se včas zaregistrovat. Později jsme zjistili, že do tohoto závodu šlo jen 500 z 8 000 s­tartovacích čísel, a byl tak vyprodán dříve než závod hlavní. Mně se registrace podařila a kamarád slíbil, že pojede se mnou.

Na závod jsem začal trénovat v průběhu podzimu zvyšováním fyzické kondice v posilovně a během. Věděl jsem, že v průběhu závodu budu díky jeho mírnému profilu nejvíce využívat soupaže. Proto jsem se snažil posílit záda, břicho, ramena a tricepsy. Dnes vím, že suché přípravy mohlo být více (především tahání gum).

Na lyže jsem se dostal až v novém roce a před odjezdem stihl třikrát navštívit na otočku Jizerské hory (22+40+30 km) a třikrát pražskou Chuchli, kde jsem kroužil na 150metrovém okruhu pokaždé cca hodinu. Překvapilo mne, že i zde se dá celkem dobře potrénovat, především večer kolem sedmé až deváté, kdy zde nebyl skoro nikdo a ušetřil jsem tak přes dvě hodiny cesty do nejbližších hor.

Do Itálie jsme s Petrem vyrazili z Prahy v pátek ve dvě hodiny ráno. Cesta Praha – Plzeň – Regensburg – Mnichov – Innsbruck – Brenner – Ora – Cavalese nám zabrala osm hodin při několika krátkých zastávkách a plynulé bezpečné jízdě. Lehce po desáté jsme se tak ubytovali v penzionu Albergo Stella, který je hned na prvním kruhovém objezdu v Cavalese. Hotel zvenku nevypadal nijak úchvatně, ale pokoj byl velmi příjemný s výhledem na horské velikány a noc zde vyšla na 36 euro i se snídaní. Následně jsme vyrazili na registraci do místního kongresového centra. Vzhledem k našemu brzkému příjezdu jsme byli odbaveni hned a přibrzdil nás jen stánek se sportovními „drogami“, kde jsme konzultovali správné namíchání kouzelného „lektvaru“.

Kolem jedné hodiny odpolední jsme již stáli ve stopách na místě nedělního startu závodu v Mazzinu. Pořadatelé týden dopředu oznámili, že se závod z důvodu špatných sněhových podmínek pojede na zkrácené, 57 kilometrů dlouhé trati. Sice mým cílem bylo urazit zase o něco delší závod při mé průběžné cestě na Vasův běh, ale v celém údolí bylo sněhu pomálu, takže jsme byli rádi, že se pořadatelům povedlo připravit alespoň toto.

Projeli jsme si prvních 15 kilometrů trati, na kterých byl jeden nepříjemný sjezd a následně se vrátili pět kilometrů zpět. Večer jsme jeli předat mé závodní lyže servismanům Standy Řezáče, kteří se mi měli o lyže postarat. Sice se cena za profesionální přípravu lyží blížila ceně startovného, ale když už jsem dojel tak daleko, tak ať to alespoň pořádně jede! Rozhodl jsem se závod odjet na hladkých lyžích bez vosku a nechat si namazat jen pod závěrečným stoupáním do centra Cavalese.

Večer jsme strávili v restauraci Vechia Osteria, kousek od našeho penzionu, kde jsme nalezli vynikající atmosféru s osazenstvem tvořeném místními Italy. Já trávil poslední večer v rámci superkompenzační diety, takže jsem si dával jen steak z lokálního skotu s grilovanou zeleninou, kamarádova pizza však nejen vypadala dobře, ale prý i byla výtečná.

Druhý den jsme se po snídani rozhodli prozkoumat další část trati a vydali se do Predazza. Odtud jsme jeli do obce Ziano, kde jsme se rozdělili. Já se rozhodl šetřit síly a vrátil jsem se zpět, zatímco Petr projel celou cestu až do Cavalese, kde jsem jej nabral na spodním parkovišti sjezdařského areálu Alpe Cermis. Odpoledne jsme vyrazili podívat se do města a prošli jsme si slavnou Castatu – 2,5 kilometru dlouhý kopec, kterým se celý závod uzavírá.

Nevím zdali slovo Castata má nějaký význam, ale pro mě by to byla nejspíše Zeď – The Wall. Přesně tak vypadala. Večer už jen následovala sacharidová bomba v podobě těstovin, tiramisu, 400 g čokolády a čokoládového dortu. Jak můžete tušit, tak od té doby jsem nic sladkého už neviděl.

Start závodu byl díky zkrácení posunut na 9:00, vstávali jsme tak v neděli kolem šesté hodiny, v sedm byli na cestě a ve tři čtvrtě na osm vyzvedávali lyže. U servismanů jsem potkal i Standu Řezáče, ale vedli zrovna vzrušenou debatu nad tím, co na lyže dát a co ne, takže jsem radši jen vyzvedl lyže a vyrazili jsme na start. Teploměr ukazoval minus 6 stupňů, proto jsem se snažil co nejdéle vydržet v teplém oblečení.

Protože jsem chtěl mít v mé startovní vlně co nejlepší pozici, šel jsem na start s půlhodinovým předstihem, dokud ve vlně 4 (startovali jsme 15 minut po elitních závodnících) bylo stále ještě volněji. Přes závodní dres jsem si navlékl dva velké igelitové pytle na odpadky s dírou na hlavu a ruce. Tento způsob používám i na městské běhy a funguje vždy skvěle. Po 15 minutách stání na sněhu mi začaly mrznout prsty na nohou. Zkusil jsem si je zabalit do jednoho z igelitů a po chvíli mi přišlo, že to funguje a prsty na nohou se lehce zahřívají.

Ve chvíli, kdy odstartovala elitní skupina, začala hrát hudba v podání italského operního mistra. Velmi podobně, jako na startech pražského půlmaratonu hrají Vltavu. Následovaly vždy části jednotlivých vln po cca 100 závodnících, což mi přišlo jako ideální řešení. K dispozici totiž bylo na startu jen cca sedm stop, které se postupně sbíhaly ve tři stopy, jež vedly po zbytek trati.

Můj počátek závodu přišel po cca 14 minutách od startu. Co nejrychleji nasadit lyže a vzhůru za nejdelší trasou mého života! Při otočce v Canazei (5 km do kopce) jsem si říkal, že lyže pěkně jedou a prozatím to dobře odsýpá a při následných 46 kilometrech podél řeky to bude rychlá záležitost. Bohužel ten pocit mi nevydržel moc dlouho a snad kvůli mírně rozdílným sněhovým podmínkám mne začali pro mě překvapivě předjíždět někteří závodníci. Říkal jsem si, že za mnou jistě bylo plno lepších jezdců a mé soupaže nebudou tak dobré, jak jsem myslel. Bohužel mi však poodjížděli i ve sjezdech, kdy jsme byli zabaleni do vajíčka.

Během klesání od Canazei do Moeny jsme projeli dva prudší sjezdy. První následoval kousek za otočkou v Canazei, spadli v něm přede mnou dva jezdci, ale podařilo se mi na poslední chvíle si jim vyhnout. Druhý následoval těsně před Moenou a předcházel mu jediný větší kopec na trati, kde jsme se na jeho úpatí zastavili a čekali až se nahoře had stromečkujících jezdců pohne. Naopak nad následným sjezdem jsme byli zbržděni pořadateli, protože i zde byl had jezdců, kteří plužili dolů a opět se to neobešlo bez pádů.

Následné soupaže podél říčky Torrente Avisio nás dovedly do Predazza, kde jsme po cestě mohli zahlédnout olympijské skokanské můstky. Z Predazza se dále pomalu klesalo skrze obce Ziano a Panchia do Tesera, kde je naopak olympijský běžecký stadion a kde se jezdí i Tour de Ski, jejíž trasu až pod Alpe Cermis jsme kopírovali. Odtud to bylo již jen pět kilometrů na nejnižší místo trati, odkud následovaly tři kilometry mírného stoupání pod závěrečnou Cascatu, které nás postupně připravovali na „grande finale“.

Přímo pod kopcem většina jezdců využila možnosti přemazat své lyže klistrem, který nanášeli odborníci pomoci motorizovaného otočného kolečka, jež se ve spodní části namáčelo do klistru. Servismanům jsme po vystání cca tříminutové fronty předávali lyže a oni lehkým přiložením namazali komoru. Trochu jsem se bál, abych tempo do závěrečného stuopání nepřepálil, přeci jen 2,5 kilometru do kopce by mohlo být také 25 minut…

Našel jsem však zbytky svých sil podpořené gutarem, ponořil se do tunelového vidění a snažil se co nejvíce držet správnou techniku a klouzat mezi pochodujícími závodníky. Zpomalil jsem asi v půlce kopce na malou chvíli, abych si vzpomněl na krásný citát, že bolest je krátkodobá, ale čas v cíli vydrží navždy, a znovu se pustil do zbývající porce metrů s podobnou vervou.

Nakonec jsem se do cíle dostal v čase 3 hodiny 33 minut od startu závodu, což mi dalo čistý čas 3 hodiny a 19 minut. Můj záměr byl čas 3:15, ale při prostojích pod dvěma kopci a v jednom sjezdu se dá říci, že se mi podařilo toto přání splnit. Z celkových 6 173 závodníků v cíli jsem skončil na 1 579. místě a v hodnocení jen závěrečného stoupání dokonce 795.

Nejzajímavější pasáže celého závodu pro mne byly průjezdy jednotlivými městy, kdy se občas trať vinula skrze křivolaké uličky starých měst. Pomyslná medaile, udělovaná na Vasově běhu závodníkům do odstupu 50% času vítěze (max 3:07:54), by mi zde unikla o 11 minut a 6 vteřin, což bude stát ještě hodně úsilí pro následující sezony. V současné chvíli cítím, že by to na medaili na Vasově běhu následující rok nebylo, a tak asi přijde onen medailový Vasův běh na řadu nejdříve v roce 2017.

Trať Marcialongy mi přijde velmi přívětivá všem hobby běžcům (jsou zde jen dva sjezdy, které se dají pohlídat) a při zkrácení na 57 kilometů srovnatelná s Jizerskou 50. Doporučil bych ji všem závodním běžkařským nadšencům. Prodloužený víkend v Itálii, čtyřdenní obloha ve stylu azuro, krásný závod a příjemné prostředí… To je místo, kam se velmi rád jednoho dne vrátím.