Začal jsem běhat asi před 7 měsíci. Vždy jsem měl po doběhu dobrý pocit a těšil se na každou možnost vyběhnout. Poslední dobou se ale pocity nějak nedostavují. Btw. běhám tak dvakrát až třikrát týdně cca 7–9 km kolem 45– 55 min. Poraďte jak mít z běhání zase radost? Nechci se do něj nutit.

Na kazdeho funguje neco jineho. Ale rozhodne se do niceho nenut.

Nekomu pomuze pauza, zmena stylu behu (jenom sluchatka, bez sporttesteru misto pokorovani osobaku), nebo naopak pokud behas dlouhe trasy, tak zkusit treba kratsi rychle, nekomu pomuze udelat si radost novym sporttesterem, misto rovinky behat do kopcu, prihlasit se na nejaky zavod a tim ziskat novou motivaci..

Jsem z podstaty linej clovek, takze s timhle sem tam bojuju taky 

Nejdůležitější je najít partu běžců. Pokud běháš stále sám, tak je logické, že to člověka po čase omrzí… 

>> Verbir, 12. 11. 2010 10:16:43

To neni vzdycky tak jednoduchy. Bydlim na vesnici, ktera ma 300 lidi a za 10 mesicu co beham, jsem tady JEDNOU na vzdalenost 100 m zahlidl nejakyho kolegu. Navic byl o level dal, takze ze 100 metru bylo za chvili 300 

Parta bezcu na spolecne vybehy je tak pro me (nesplnitelny) sen.

Je mozne, ze behas prilis stereotypne. Moze pomoct jednoducha zmena trasy alebo spestrenie treningu. A mozno staci dat si nejaky ciel.

>> mendieta, 12. 11. 2010 02:14:22

Takhle jsem se cítila, když jsem po čtyřměsíční nucené pauze (nemoc – únavový syndrom po mononukleóze) začala znova běhat. Běhala jsem bez chuti, bez endorfinů, ale věděla jsem, že musím a že to potřebuju (protože prapůvodní motivace k běhu mi stále visela a visí před očima). Nakonec se stalo to, že jsem zabloudila a omylem si zvýšila kilometráž, ze 4 km bylo 6 a za pár dní 8 km. Teď jsem si řekla, že se utužím ve vzdálenostech od 6 do 10 km (zase mi to hatí nemoci – každá mě vrátí dost zpátky). STalo se to, že se mi endorfiny vrátily, ale ne tolik, kolik bych chtěla. Někde jsem četla o tom, co dělá dýchání nosem a pusou, takže se snažím dýchat jen nosem (nejde mi to pořád), hnedka se cítím líp a zdá se mi, že líp naskakujou ty dobrý pocity. Taky jsem si zkusila a budu zkoušet běh naboso. Ono už je pořádný adrenalin jen se před lidma zout a běžet bosky… Ono si tělo snadno na endorfiny zvyká, a nej endorfinová jízda v životě, které se nikdy nic nevyrovnalo, byl porod. Ale toho ti nebude dopřáno. (A měla jsem s čím srovnávat – skočila jsem si i v tandemu, který zahrnoval několik kotrmelců během volného pádu.) TAkže jsem ti moc neporadila, jen konstatuju, že se to stává více lidem.

Možná jsem už letos pár kilometrů maběhal, ale ten původní dotaz asi chápu. Často jsem si při běhání říkal, že je to ztráta času, nějak se takhle pořád někam honit. Minulý měsíc jsem ale kupodivu zaběhal 240 kilometrů, snad jen proto že jsem si chtěl zkusit jaké je to běžet několik maratónů za sebou. To už znám, naběhal jsem jich za dva měsíce šest (čtyři za jeden měsíc). Stále mě ale bolely nohy, neměly čas se zregenerovat. Dnes je to už ale dvanáctý den za seboum, kdy jsem něběhal. Tenhle měsíc mám zatím naběháno NULA kilometrů. Na vině je snad i to, že když dojedu domů, je už tma. To se pak blbě běhá. Ale po dlouhé době zase cítím, že mě nebolí nohy. Užívám si ti slast a pohodu. Cítím ale, že bych měl zase začít. Dívám se do kalendáře a vidím, že za dva týdny mě čeká další maratón, někde u Pardubic, o týden později nějakých šílených 116 kilometrů snad odněkud až z Plzně do Prahy (to ale naštěstí není běh, určitě to ale dá taky dost zabrat). Naštěstí mě včera napadlo, že si můžu vzít boty do Liberce (kde jsem celý dne) a vyběhynout někdy místo oběda po Liberci.

I když všude píšu že jsem z Liberce, bydlím dvacet kilometrů vedle v malé vesnici. Kupodivu ale, běháme tam (delší trasy) dva lidi. Ten druhý (Miroslav Daňko) je ale mnohem lepší než já a zatím jsme se při běhu nepotkali. Počítám s tím, že tentokrát o víkendu už bych měl zase vyběhnout, nějaké ty endorfiny jsou nutné.

>> ozogan, 12. 11. 2010 13:05:53

Kdyz se da vybehnout pres obed z prace, to jsou nejlepsi endorfiny, hlavne ted kdy je rano tma, vecer tma. Radsi prijdu driv do prace a pozdej odchazim, ale ta poledni pauza stoji za to. Jinak bych pres tyden ani nevidel denni svetlo. A alternativa, prace nebo beh v poledne je mnohem priznivejsi nez pohovka nebo beh vecer. ;)

Díky všem za více či méně podnětné rady a hlavně za snahu mi pomoci....... Venku je tma a prší, asi se půjdu proběhnout…

>> ozogan, 12. 11. 2010 13:05:53

„I když všude píšu že jsem z Liberce, bydlím dvacet kilometrů vedle v malé vesnici. Kupodivu ale, běháme tam (delší trasy) dva lidi. Ten druhý (Miroslav Daňko) je ale mnohem lepší než já a zatím jsme se při běhu nepotkali. Počítám s tím, že tentokrát o víkendu už bych měl zase vyběhnout, nějaké ty endorfiny jsou nutné.“

Co ještě nevyšlo, může být! Já běhám přes léto u Vodňan okolo Lomce, kde taky žádného běžce nepotkám. A před rokem jsem tam dohnal na silnice běžce, z kterého se vyklubal vítěz 1. ročníku Budějovického „podzemního“ MERCURY maratonu – Františka Tíka z Vodňan.

Ja potkávám jen tlupy vysoké a divoké občas myslivce:-)

>> Hideosi, 13. 11. 2010 20:47:01

Alespoň na to máš klid:D.

Není nic lepšího než se po náročném dnu proběnou po lese kde neni ani noha( teda až na tu vaši:D). V případě, že chybí dobrý pocit z běhu, je opravdu dobré změnit trasu nebo vzdálenost. Mě osobně taková změna pomůže. Když běhám podle určitého plánu, tak mě to po čase omrzí.Je dobré ho občas změnit, nebo nějak upravit.

Běhání je hlavně radost! Měli by jsme si užívat i samotný běh. K tomu pomůže vhodné prostředí.Takový raní běh po lese za východu slunce, do toho trochu mlhy..:-)

Je fakt,že po nějaké době už nemusí být taková motivace jako ze začátku a běh tě prostě trochu omrzí a zdá se,že už to není jako když jsi začínal.Je to spíš povinnost než radost.Znám to.Takové myšlenkové pochody prostě čas od času příjdou a je proto dobré,jak už zde bylo napsáno,učinit nějakou změnu.Každý jsme jiný a někomu vyhovuje změna trasy,někomu změna její délky a mě mimo jiné pomáhá i na pár dní vysadit.Netrvá to dlouho,protože tělo si samo řekne,že už by zase potřebovalo pohyb Prostě je to velice individuální.Musíš jen najít tu pravou cestu pro sebe.