Situácia: z nejakých dôvodov napr. zle odhadnutá momentálna bežecká forma, podcenený vplyv teplého – chladného počasia a iné, prepálite začiatok maratónu, nemusí sa jednať len o prvé kilometre prepálené vplyvom štartovacej eufórie, ale už niekde do 1/2 maratonu do 25. km cítite, že je zle a bude ešte horšie, že ste to jednoducho dnes prepískli. Má zmyseľ pokračovať? Nie je lepšie priznať si svoju chybu a blbosť, radšej to zabaliť a poučiť sa z tejto skúsenosti? Alebo sa má maratón dokončiť za každú cenu, pretože vzdávajú len elitní bežci?

Keď som začínala behať maratóny, tak som ich dokončovala za každú cenu, kľudne i s niekoľko kilometrovou chôdzou, hlavne, že som dokráčala v limite 5 hod a dostala medailu. Dnes mám na túto problematiku trochu odlišný názor. Ak „kríza“ príde už okolo 20. km, je podľa mňa lepšie priznať si chybu a radšej maratón vzdať. Pri odkráčanom odtrpenom maratóne človek na trati strávi podstatne viac času a telo riadne zničí a devastuje takýmto výkonom, oveľa viac ako pri ideálne odbehnutém maratóne. Ak príde klasická krízka okolo 35. km tak maratón samozrejme dokončím i za cenu spomalenia. Podľa mňa nie je vôbec hanba vzdať maratón, ak človek precenil/podcenil v jeho začiatku nejaké skutočnosti a trápi sa už niekde do polmaratónu.

Toto téma bude jistě poznamenané řadou subjektivních názorů na věc, protože každý to asi bude cítit malinko jinak. Pominu, stejně jako ty, kategorii elity, kde se to samozřejmě chápe, protože špičkově nelze odběhnout maratonů moc a je třeba síly raději uchovat na jiný pokus. V naší kategorii, tedy kategorii těch, kdo běhají řekněme trochu pomaleji :) mám na vzdávání maratonů stejně jako jakýchkoli jiných závodů poměrně jasno. Vzdát jen v případě zranění nebo zdravotních problémů. Krizi, odřeniny, puchýře za důvod ke vzdání závodu nepovažuji. Znám běžce, který začal vzdávat závody. Skoro si již nepamatuji, kdy něco doběhl. Ono ti to pak již nepřijde a snadnost sundat číslo zvítězí nad momentální bolestí a trápením. Myslím ale, že pocity po vzdaném závodě budou horší než ta bolest.

Zastávam názor dobehnúť maratón vždy, pokiaľ to zdravie a časový limit maratónu dovolí. Kríza môže pominúť a človek môže dostať „druhý dych“. Keď už nič iné, tak sa to dá brať ako tréning s občerstvovacími stanicami a ľudmi naokolo. Človek sa aj tak nejako musí dostať do cieľa, čo nie všade musí byť jednoduché. Radšej kráčať ako čakať na nejaký odvoz. Nemyslím si, že odkráčaný maratón devastuje telo viac ako optimálne odbehnutý, ale psychicky to je určite náročnejšie.

Offtopic: V nedeľu som kričal na Teba, keď si bola asi na 18 – 19 km. Potom som sa divil, prečo som Ťa nevedel nájsť vo výsledkoch.

Justína by určitě ráda slyšela, že není špatné vzdát, když se nedaří. Ono Justína je ještě mladá, takže u ní je to hodně o zlepšování času. Běhá maraton pod 3,5, tak chce být lepší a lepší. CHápu to. Já běžela svůj první maraton. Po 4-měsíčním tréningu. Určitě budu chtít jít další. A zlepšit se. (Což není zas takový problém.) Ale mě bude letos 40, a tak kolik maratonů si ještě zaběhnu? Takže já i příště budu raději chvilku pochodovat, než abych vzdala. Měla jsem tady diskusi s jedním šedesátníkem (mimochodem vypadá tak o 10 let mladší – snad aspoň kvůli tomu se běhat vyplatí). Byl trochu smutný, protože ani on neběžel tak, jak chtěl. Ale nevzdal. V tom věku už výsledný horší čas není důvod pro vzdání maratonu. To už by za chvilku běhali jen ti cizinci, kterých je od veteránských kategorií (zlváště u žen) daleko víc. Justíno, netruchli, v Tvém životě těch maratonů ještě bude… A asi Tě to hodně mrzí, když jsi nám toto téma nadhodila…

Jak jednou člověk „něco“ vzdá, tak už potom vzdá kdykoliv a cokoliv. Vždy najde deset důvodů proč nepokračovat než jeden důvod proč se trápit. Někdy není zbytí. Pokud se člověk postaví na start nedostatečně připravený měl by si to „vyžrat“ aby příště už byl rozumější. Svůj první marathon jsem došel pěšky ze Zbraslavi (stará trať) a dodnes to utrpení mám v přípravě a na startu před očima. Pokud se tedy jedná pouze o „blbo (prepálený)roz­behnutý začiatok“ tak doporučuji navařenou kašičku vylízat :P

Já myslím, že právě u dlouhých tratí typu maratonu je lepší vzdát včas a nehuntovat tělo zbytečně. Mám samozřejmě na mysli případy, kdy výkon je výrazně za normálem – příčinou totiž může být i začínající nemoc a pak by dokončení za každou cenu tělu moc neprospělo.

Vzdát či nevzdát? Myslím, že odpověď je v zodpovězení otázky, proč závodíme, kde hledáme motivaci a zda se vůbec snažíme podat aktuálně maximální možný výkon.

Má smysl dokončit maraton s vypětím sil za 3:59, když byla reálná výkonnost na 3:45, ale na půlce za 1:48 jsme zjistili, že očekávaných 3:36 bylo nereálných a sil ubývá rychleji, než jsme předpokládali/mu­síme si neplánovaně odskočit/žaludek neposlouchá jak by měl/…? Jaký má pro nás nezaručený! čas 3:59/odpovídající pořadí ve výsledkové listině cenu? Obětujeme x-dnů na delší regeneraci? Kdy budeme mít další možnost se k takovému výkonu přiblížit? Neohrožuje rozhodnutí dokončit naše další kvalitní starty, třeba na kratších tratích? Pomůže nám pocit z toho, že jsme se překonali a dokončili v další přípravě, třeba na delších tratích? Pokud by to byl můj první maraton, snažil bych se dokončit, pokud bych měl osobní rekord 4:10, snažil bych se dokončit, ale pokud bych měl osobní rekord 3:37 a motivací je pro mne lepší čas …

Justína se ptá: „Alebo sa má maratón dokončiť za každú cenu, pretože vzdávajú len elitní bežci?“ Já k tomu říkám, každý, kdo se zodpovědně připravuje, dlouhodobě usiluje o své maximum (ale na rozdíl od skutečné elity tomu neobětuje celý svůj život) a ví, s jakým cílem nastupuje ke konkrétnímu závodu je svým vlastním elitním běžcem.

Já jsem jsem vzdal jednou, PIM 2005, měl jsem střevní chřipku. Jinak jsem jsem vždy „došel“ když nebylo jiného zbytí.. Kdo mě viděl loni v Kladně nebo brzo po něm, ví, jak mrzí přepálený a pokažený závod, i když jsem ho došel. To se prostě někdy stává.

Dokud můžu chodit nebo aspoň předstírat běh, tak nevzdávat :). Ale i tak je to poučení pro příště, že mezi marathony (zvláště po tom s osobním rekordem) má být delší přestávka (aspoň šest neděl). A vezme-li si člověk z toho poučení, tak to vzdání mrzet vůbec nemusí.

Myslím, že je nutné vzít v úvahu důvod krize, která nás v průběhu závodu potkala. Přepísknuté začátky můžou sloužit jako lekce pro příště. Ale pokud je závod rozběhnutý standartně, ale tělo začne dělat velkou neplechu, je dobře zvážit důvody pročpak se to děje. Pokud jde o nedostatečnou regeneraci po předchozím závodu, začínající nemoc nebo zranění, jsem pro se na to vykašlat, dát se do hromady a zkusit to příště. Obecně jsem zastáncem toho, že by mi měl závod vždy přinést něco pozitivního (pominu-li přínos dlouhodobého sebezapírání :) ). V případě, že se z toho stane „jen“ několikahodinové trápení s bídným výsledným časem, které bude znamenat dlouhodobou léčbu a znemožní mi absolvovat další tréninky a závody, klidně budu pro ostatní za srabíka a radši budu šetřit tělo. Je to otázka priorit.

Ja jsem rozhodne pro vzdavani zavodu, a tak jsem treba v nedeli nemusel dlouho premyslet. Mizerne jsem se diky vedru zacal citit uz nekde na osmem kilaku a to je sakra brzo, nejsem takovy masochista, abych se cely maraton trapil, a tim si je tak akorat znechutil. Kdyz to zabalim dejme tomu na tricatem kilaku (a v Praze je to navic dobre vymysleno, ze pokud to zabalim na dvaatricatem kilaku, tak jsem za chvilicku na startu a jeste si i uziju dobihani cernochu), tak nebude zadny problem s regeneraci a v zasade si muzu uzit celou jarni sezonu naplno.

… Skosilo ma teplo a celkový stav môjho tela, ktoré mi už dlhší čas naznačuje, že niečo nie je v poriadku, zrejme únava. Bežať ďalší maratón po prvom za 6 týždňov nie je pre mňa to pravé orechové a hlavne veľmi zle znášam pri behu teploty nad 20 C. Na štarte PIMu som v koridore sedela na patníku a tep som mala 108 a nebolo to len nervozitou. …

Dovolil jsem si citovat část Tvého příspěvku z jiného vlákna „PIM-jak jste doběhli ?“ a myslím, že v Tvém případě měla otázka spíš znít : Kdy se postavit, respektive nepostavit na start závodu ? Vím, po boji je každý generál, ale jednoznačně to ber tak, co Tě nezabije to tě posílí. Zase jsi o něco moudřejší. Drž se a ať se daří.

To tuta: Jak jsem již psal výše, u takových běžců jako ty, vzdání chápu, protože s osobákem slabě nad 2:30 máš poměrně málo šancí v roce zkusit to někde dát lépe a kvalitně. Ale u většiny kdo běhají nad 3 hodiny a více prostě vzdát jen z důvodu krize, neberu. Mnoho z nás to výše zmínilo, vzdáš jednou, dvakrát a pak to již přestane vadit a stane se z toho tak trochu zvyk. A maraton podle mně není jen o tom, co máme v těle a nohách, ale řekl bych že minimálně ze 40% o tom, jak to máme srovnané v hlavě.

Naprosto souhlasím se Samovým prvním i druhým příspěvkem. Já osobně jsem vzdal jednou, letos v lednu v Unhošti, kdy jsem neustál ten vítr a mráz a tak celkově. Pak mě to dlouho mrzelo, že jsem se nepokusil to překonat. Ale zřejmě jsem si ušetřil zdraví a mohl tak aspoň běžet 3 týdny na to v Budějovicích.

souhlas se samem ,ve všech bodech …vzdala jsem jednou jedinkrát ve svých asi 13 letech Běh Vyšehradem – měla jsem astmatickej záchvat,takže to asi fakt nešlo doběhnout – ale ten hroznej pocit zklamání si pamatuju dodnes…a vždycky když mám sto chutí ,se na něco vybodnout , tak si na ten pocit vzpomenu a než abych nad tím zas tak přemejšlela a vyčítala si to,tak radši nevzdám ,…ale na druhou stranu si člověk musí klást jen reálný cíle, nejen sportovní , ale i životní 

Já jsem ještě maraton neběžel (letos jsem na jaro naplánoval 1/2M a M až na podzim), takže bych to toho moc mluvit neměl. Ale chtěl bych jako jeden z těch, kterých je méně Justínu podpořit (i když s výhradou jako Tečko – primární rozhodnutí běžet brzy za sebou 2 maratony zřejmě nebylo rozumné).

Myslím, že posoudit situaci může jen ten, kdo v ní je a kdo zná priority. A v tom bych řekl (jinak si do ženských v pohodě rýpnu), že ženy mají rozumnější odhad. Chlapi většinu věcí rvou jako o život, aby neselhali, ženská zvažuje věci racionálněji. Takže jsi to rozhodla tak, že lepší bylo se netrápit fyzicky, což teď vyústilo v trochu trápení duševní – poučení je na světě stejně. Dál se s tím netrap :) !

To Pavlinap: „kolik maratonů si ještě zaběhnu?“ No já myslím, že při statisticky prokázané vyšší životnosti žen jich můžeš běžet ještě hodně, budeš-li chtít. Tu otázku si kladu také – je mi ale podstatně víc než tobě a tak bych to při prvním maratonu řešil jak říkáš ty a většina chlapů – nějak bych to došel. Ale při druhém třetím a já nevím kterém, kdy by to fakt nešlo si myslím, že je jiná motivace a priority a to bych si vážně rozmyslel, jestli se trápit a třeba i riskovat zdraví.

V neděli jsem běžel maraton poprvé, takže se k tomu nemůžu tak úplně vyjádřit, zvláště, když jsem měl pořád spoustu sil a jenom jsem zrychloval. Chápu ty, co říkají, že vzdávat by se nemělo, protože potom hrozí pokles morálky (při tréninku si to taky říkám). Na druhou stranu má cenu lámat se proti kolenu? Když to fakt nejde a ani řekněme po půl hodině se to nezlepší, ačkoli jdu/stojím/pro­tahuji, tak jsem pro konec. Taky si myslím, že když člověk uvažuje o konci, tak už asi chybí i opravdová motivace a nutit se jenom proto, že někdo jiný kdo má krizi (ale i motivaci) jde/běží/plazí se dál není podle mě to pravé. Běžím kvůli sobě. Osobně mě už den předem mě začala bolet levá kyčel (asi nervy, protože právě o klouby jsem se bál, vzpomínka z prvního 1/2M). Po zhruba 15 km jsem jí začal cítit a zhoršovalo se to tak, že kolem 28 jsem uvažoval o vzdání (není mi ani 30 a nechci si ve stáří vyčítat, že mám klouby úplně v háji) a vlastně si nadával, že běžím dál. Kuriozně se to stejně jako při 1/2M zlepšilo při zrychlování.

Takže chápu, že Justína vzdala, když měla krizi, patrně žádnou motivaci a strach o zdraví. Vzdal bych to asi taky.

P.S. Mojí motivací například bylo mít první maraton vydařený, takže když by mi kvůli krizi hrozil čas nad 4:00, tak jsem byl rozhodnutý dotáhnout to 50 m před cíl a pak přelézt plot a vzdát.

Taky zastávám názor „nevzdat“. Ještě před rokem jsem pochyboval o tom, že takovou dálku kdy uběhnu. A radost z toho, že jsem to zase uběhl, je pořád větší, než zklamání, že to nevyšlo na plánovaný čas.

[quote=karolí­na]souhlas se samem ,ve všech bodech …vzdala jsem jednou jedinkrát ve svých asi 13 letech Běh Vyšehradem – měla jsem astmatickej záchvat,takže to asi fakt nešlo doběhnout – ale ten hroznej pocit zklamání si pamatuju dodnes…a vždycky když mám sto chutí ,se na něco vybodnout , tak si na ten pocit vzpomenu a než abych nad tím zas tak přemejšlela a vyčítala si to,tak radši nevzdám ,…ale na druhou stranu si člověk musí klást jen reálný cíle, nejen sportovní , ale i životní [/quote] No, občas si může klást i cíle nereálné. Nesmí ale být překvapen, že z nich musí často ve finále slevit :)

…opět souhlas se samem ,v neděli jsem měla políčíno na 3:45 – 3:50,ale hned jak se vběhlo na Strakonickou ,jak se do člověka opřelo to sluníčko,mě všechno přestalo poslouchat,tak jsem SLEVILA na doběhnout ,po 30tým km jsem už jen počítala občerstvovačky,ko­likrát se ještě napiju …otázka je zda jsem to vzdala nebo ne,přestala jsem se prát o čas ale prala jsem se o cíl…:-)

Já se před čtyřmi lety rozhodl běžet maraton bez přípravy. Z různých důvodů jsem přestal trénovat. Odhaduju, že jsem měl tehdy za rok naběháno tak 50–100 km. A běželo se mi dobře… Po uběhnutí 20 km jsem ale zjistil, že jsem to běžím, jako bych běžel půlmaraton. Žádná rezerva. Zbytek bylo čirý zoufalství. První půlka byla nějak 1:50, celkově pak 4:28. Cíl, který jsem měl, to ovšem naprosto splnilo: uvědomit si, že fakt nejsem v kondici, a nakopnout se k tomu, abych se vrátil k běhání. Chybělo mi to, ale nějak jsem to do té doby nebyl s to nastartovat. Nemít ten cíl, doporučuju každýmu se na to během závodu vyfláknout. A vynahradit si to příště V situaci, kdy bych si nebyl jistej, na kolik mám, bych volil pomalejší tempo. Příležitostí časem zrychlit je při maratonu spousta, třeba na 30. km, a člověk má pak ze závodu dobrej pocit.

Jsem jednoznačně pro vzdání závodu. Loni v Kladně jsem po 25 km maraton taky ukončil. A důvod? Poslední pěti kilometrové kolo, které jsem běžel, bylo o cca 30 sec. pomalejší než předchozí. Věděl jsem, že v průběhu závodu bych se neubránil dalšímu zpomalení a závod jsem při průběhu stadionem ukončil. Co by mi přineslo dokončení tohoto závodu? Marně hledám nějaká pozitiva. Jedině tak čárku za zaběhnutý maraton. Nevýhody? O měsíc delší regenerace a hodně omezené možnosti zaběhnout si na podzim nějaký další závod v pro mě kvalitním čase. Vůbec nemám pocit, že by předčasné ukončení, chcete-li vzdání, Kladenského maratonu, mělo nějaký neblahý projev na mé chování v ostatních závodech. Že bych při každé bolístce balil další závody a málokdy viděl cíl. Je třeba si uvědomit, že maraton je něco jiného než závod na 10 km či půlmaraton. Destrukční účinky na lidské tělo jsou při něm mnohem větší a regenerace trvá podstatně déle.

[quote=sam]To tuta: Jak jsem již psal výše, u takových běžců jako ty, vzdání chápu, protože s osobákem slabě nad 2:30 máš poměrně málo šancí v roce zkusit to někde dát lépe a kvalitně. Ale u většiny kdo běhají nad 3 hodiny a více prostě vzdát jen z důvodu krize, neberu. Mnoho z nás to výše zmínilo, vzdáš jednou, dvakrát a pak to již přestane vadit a stane se z toho tak trochu zvyk. A maraton podle mně není jen o tom, co máme v těle a nohách, ale řekl bych že minimálně ze 40% o tom, jak to máme srovnané v hlavě.[/quote] Same, nechápu tvůj názor. U běžců jako je tuta to chápeš a u jiných (s časem nad tři hodiny) ne? Oni snad nemají právo zkusit další závod lépe a kvalitně? Myslíš si, že u nich, tím že maraton běží přes tři hodiny, probíhá regenerace rychleji? Myslíš si, že lidé s časem nad tři hodiny běhají maratony jen pro čárku? Já osobně si myslím, že ne. A i když takový běžec poběží maraton čtyři hodiny, jeho regenerace nebude o nic kratší než běžce s časem 2:10 hod. Naopak, bude podstatně delší, protože jeho tělo bylo vystaveno dvojnásobné námaze. No, ale podle tebe, pokud takový běžec závod v polovině zabalí, protože pozná, že na svůj OR nemůže ten den pomýšlet, tak na to z morálního hlediska nemá právo. Podle tebe se na trati asi fláká, když ten maraton nedá pod tři… A stejně tak, podle tvého názoru, takový běžec nemá ani právo si zkusit další závod lépe a kvalitněji? Nebo si myslíš, že běžci s časem nad tři hodiny mají těch šancí více než „elitní“ běžci? Že nepotřebuji takovou dlouhou regeneraci a pečlivou přípravu? Já si to nemyslím.

Já bych řekl, že na otázku tohoto vlákne neexistuje jednoznačná odpověď. Protože neexistují stejní lidé. Každý máme jiné priority, jiné cíle. A navíc se tyto dva faktory mohou časem měnit. Někdo jde maraton „pouze“ nějak uběhnout, někdo ho dává jako součást dlouhodobé koncepční práce. Je pak na každym, jak se v průběhu závodu rozhodne: vzdát x nevzdát.

Já se nyní řadím do skupiny „nevzdát“. Ale taky nemám žádné dlouhodobé cíle. Běhám skutečně jen pro radost, a ve svym věku jsem šťastný, že takto běhat vůbec mohu. Kdyby mi někdo před dvěma lety řekl že uběhnu maraton (sice v bídném čase nad 4 hod), vysmál bych se mu. Dnes je to realita, kterou mohu rozvíjet.

Tím samozřejmě netvrtdím, ža diskuse zde je zbytečná. Naopak je pro mě velmi poučná. A vůbec obecně: fórum na běhej.com mi v mém běhání moc pomohlo. Díky všem 

Vlasto, jak si můžeš všimnout v mém profilu, také patřím k těm, co běhají maraton přes 3 hodiny. OR 3:06:31 v 47 letech byla asi má labutí píseň. Při svých zhruba 70 maratonech a letech běhání si troufám říct, že vidím rozdíl zda běhám maraton v tempu řekněme 4:30–5:00 na kilometr, nebo někdo jako tuta kolem 3:20/km. Určitě nemyslíš vážně to, že pokud někdo stráví na trati dvojnásobnou dobu, je míra jeho únavy lineárně větší a doba regenerace k podobnému výkonu delší. Já nejsem „čárkař“ (a neber to pojmenování pejorativně) přesto jsem bez problémů schopný běžet ročně 6–8 maratonů. Samozřejmě si ale nemyslím a nikdy jsem si nemyslel, že na každém dalším musím zlomit svůj OR. Mnoho z nich jdu s cílem si ten maraton prostě užít, protože je můj oblíbený, setkám se se známými lidmi, navštívím nová místa a podobně. Mnohem častěji si na tratích prožiju své krize, než že bych dobíhal celý maraton v pohodě a ve skvělých časech. Přesto, nebo právě proto bych jen kvůli krizi na trati nevzdal, protože při maratonu jde o to, aby jej člověk dokončil, ne jen zkoušel. Přístup hobby běžce (a tím je podle mně každý kdo běhá maraton přes tři hodiny), že v každém dalším maratonu musí útočit na OR nebo to raději zabalí prostě já subjektivně považuji za nenormální. U běžců jako je náš příklad tuta, se dle mého jedná o něco zgruntu jiného. Takový samozřejmě může rovněž si jít zaběhnout maraton jen pro radost volnějším tempem (třeba při nějaké tzv. maratonské turistice), ale takový běžec má a musí mít jiné ambice než ten dříve zmíněný „hobby“. Jde zde potom o osobní přístup toho kterého, zda při nepovedeném průběhu závod zabalí, nebo ho dokluše (mimochodem znám běžce podobných kvalit, který i ty „nepovedené“ starty dobíhá). Každopádně jsem si nemyslel, že zrovna běžci jako ty bude nutné vysvětlovat rozdíl mezi absolvováním maratonu na úrovni 2:30 a řekněme 3:30. Pro ilustraci se stačí podívat, kolik běžců v Česku běhá maraton na té první a na té druhé hranici. Závěrem chci vyjasnit, že má polemika nijak neútočí na Justinu. Ona prostě otevřela dané téma a chtěla reakce. Nemohla přeci čekat, že všechny budou jen pozitivní k vzdání maratonu. Takže to, že ji svým příspěvkem v podstatě obhajuješ je sice z tvého hlediska v pořádku, ale pochop, kde není útok, není potřebná obrana.

Túto tému som síce založila na podnet toho, že som zabalila PIM 2008 ale dôvodom nebola sebalútosť. Mňa skôr zaujímal názor bežcov, ako si pozerajú na túto problematiku.

Kedže mám známych v dobrovolnom klube Slovenských zbieračov maratónov SZM = čárkaři, ich názor je jednoznačný – za každú cenú a každých okolností maratón dokončiť, veľakrát i skrz zranenia a vypukavšie prípadne doznievajúce choroby. Motiváciu majú jasnú – čo maratón to akcia. S týmto sa akosi nestotožňujem i keď mi dávajú za vzor tích, čo maratóny dokončujú vždy.

Tak isto som nechcela riešiť, či zabaliť maratón pri zlom medzičase alebo hroziacom zlom výslednom čase. Čas pre mňa nie je rozhodujúci, váhu kladiem pocitu pri behu a hlavne počas celého behu.

Rovnako vzdanie preteku kvôli zdravou a jeho zhoršujúceho sa priebehu považujem za nutné a v tomto prípade je to jasné.

Podstatný bol stav vyčerpania síl, ktorý sa dostaví už do/na polmaratóne a vy ste si istí, že možno ešte odbehnete šúpaním z nohy na nohu 3–5 km a ďalej sa len budete nesmierne trápiť i pri chôdzy ( kedže mám skúsenosti s diaľkovými turistickými pochodmi, tak viem, že je iné odkráčať 50 –70 km turistický pochod a iné dokráčať fyzicky zničený maratón) a pred vami 15–20 km. Má to význam? Čo tým človek získa? Dobrý pocit z dokončeného maratónu alebo z toho ako sa prekonal, ako dokázal trpiet? Regenerácia po takomto hrdinskom čine je podľa môjho názoru dlhšia ako pri dobre odbehnutom maratóne, svoje tu zohrá i psychika.

Či dokráčať posledných 5–6 km by som ani neriešila, samozrejme by som to nevzdala tak „kúsok“ od cieľa. Ale keď sa na to pozriem z iného smeru, ja ak posudzujem kriticky SVOJE výkony, tak dokráčaný maratón považujem tiež za zlyhanie, vlastne som to psychicky zabalila. (Zdôrazňujem, že takto súdim len svoje výkony nie výkony iných. Je to len môj pohľad na moje preteky, nikoho neodsudzujem, neposudzujem, neznižujem. Ide len o pocit, aký mám so seba po závode). Maratón je v kategórii beh, tak by sa mal celý bežať, je jedno akým tempom a či to tempo bude spomalovať alebo nie, ale bežať. Ideálne je bežať tempom rovnomerným. Takže moje dokráčané maratóny beriem ako psychicky zabalené i keď som sa ocitla v cieli. Možno preto nemám potrebu dokončovať maratóny za každú cenu, ale na druhú stranu 5–10 km to pred cieľom nezabalím ani náhodou, dokráčam ale šťastný pocit sa isto nedostaví. I takýto maratón považujem za zle rozbehnutý a dobehnutý.

Naprostý souhlas se Samem! Mám pocit,že se zde přou dvě skupiny lidí. Vlasto, Ty nechápeš co by Ti přinesl doběhnutý marathon loni na Kladně? Možná ne čárku, možná ne radost.Jsi pravděpodobně v kategorii „elitních“ kterým dle mého názoru jde více o čas než o radost z běhu (i když navzájem se to nevylučuje naopak). Před Tvým prvním marathonem jsem Tě „obvinil“,že Ti chybí respekt vůči této tradiční nádherné trati. A teď jsi mě v tom utvrdil. Jsem v kategorii 3:30 a pro nás je to ne čárka ,ale SVÁTEK.Sváteční den kdy se jdeme poprat s legendou společně s tisícovkama dalších.Poctivě se na to připravujeme a na tu „svou“ neděli se těšíme.Je to náš OLymp. Justýna hovořila o „špatně rozběhnutém“, neměla respekt a hnala se bezhlavě za časem.Vzdala a co tím získala? Kdyby vzdal každý, komu to ten den nesedne podle představ, kolik jich bude asi v cíli.V žádném případě ji neobviňuji z něčeho špatného.Její volba. Ale tak jako olympionik nikdy nevzdá svůj olympijský závod, tak běžec „mé“ kategorie nikdy nevzdá svůj svátek,pouze přijde příště lépe připraven a s respektem. Nezlob se na mě.Ty 2:30 a já 3:30.Jaký je v nás rozdíl? Kdo je lepší sportovec? Možná podle času Ty , ale já bych nikdy nevzdal! Přeji hodně štěstí a rychlý asfalt v dalších marathonech ;)

[quote=Ruderer]Ale tak jako olympionik nikdy nevzdá svůj olympijský závod, tak běžec „mé“ kategorie nikdy nevzdá svůj svátek,pouze přijde příště lépe připraven a s respektem.[/qu­ote] ehm, opravdu nejsem „televizní sportovec“ který sleduje každý přenos, ale že by žádný olympionik nikdy nevzdal?

nicméně k věci: dovoluji si prohlásit tuto při za užitečnou A bezpředmětnou. komu jde o čas a osobák (a je jedno zda 2:25 nebo 3:59), závod zabalí aby mohl za měsic dva znovu. komu jde o maraton, doběhne – aby si užil i to trápení, když si ho zavinil

ale nezlobte se, prohlašovat jednu volbu za sportovnější nebo lepší je legrační je to v posledku „estetické“ rozhodnutí, týkající se osobního vkusu a běžecké životní etapy

ed vševěd

[quote=Justína]Pod­statný bol stav vyčerpania síl, ktorý sa dostaví už do/na polmaratóne a vy ste si istí, že možno ešte odbehnete šúpaním z nohy na nohu 3–5 km a ďalej sa len budete nesmierne trápiť i pri chôdzy ( kedže mám skúsenosti s diaľkovými turistickými pochodmi, tak viem, že je iné odkráčať 50 –70 km turistický pochod a iné dokráčať fyzicky zničený maratón) a pred vami 15–20 km. Má to význam? Čo tým človek získa? Dobrý pocit z dokončeného maratónu alebo z toho ako sa prekonal, ako dokázal trpiet? Regenerácia po takomto hrdinskom čine je podľa môjho názoru dlhšia ako pri dobre odbehnutom maratóne, svoje tu zohrá i psychika.[/quote] Prakticky všechno co se dá napsat zde bylo napsané. Zda zabalit nebo pokračovat je navýsost individuální rozhodnutí, jen bych chtěl přidat jeden důvod pro doběhnutí, a to je naučit se „trpět“. Tedy bojovat s bolestí, s únavou, psychikou atd. Na krátkých tratích je to jedno, ale na maratonu a hlavně na ultra je tenhle trénink velmi důležitá věc. Takový trénink se v běžném běhání nemůže podařit. Málokdy běžím dlouhý závod, kde bych se nemusel pohybovat na hranicích bolesti nebo vyčerpání a pokud nejde o život nebo o zdraví, tak se snažím dokončit. To je, ale moje osobní rozhodnutí a nebudu ho nutit nikomu jinému.

[quote=ED]ehm, opravdu nejsem „televizní sportovec“ který sleduje každý přenos, ale že by žádný olympionik nikdy nevzdal?

ed vševěd[/quote] …asi tak jako žádný z nás nikdy nelhal…:P Uznávám,že jsem si naběhl jak při přednášce v MŠ. Připouštím,že atlet ,který si v např. v desetiboji „utrhne“ sval tak to zabalí.Jenže on to nezabalí aby mohl za dva měsíce závodit lépe, on nemá na vybranou a další příležitost na rozdíl od nás už třeba nemusí dostat.

[quote=Kydy]Já bych řekl, že na otázku tohoto vlákne neexistuje jednoznačná odpověď. Protože neexistují stejní lidé. Každý máme jiné priority, jiné cíle. A navíc se tyto dva faktory mohou časem měnit. Někdo jde maraton „pouze“ nějak uběhnout, někdo ho dává jako součást dlouhodobé koncepční práce. Je pak na každym, jak se v průběhu závodu rozhodne: vzdát x nevzdát.

Já se nyní řadím do skupiny „nevzdát“. Ale taky nemám žádné dlouhodobé cíle. Běhám skutečně jen pro radost, a ve svym věku jsem šťastný, že takto běhat vůbec mohu. Kdyby mi někdo před dvěma lety řekl že uběhnu maraton (sice v bídném čase nad 4 hod), vysmál bych se mu. Dnes je to realita, kterou mohu rozvíjet.

Tím samozřejmě netvrtdím, ža diskuse zde je zbytečná. Naopak je pro mě velmi poučná. A vůbec obecně: fórum na běhej.com mi v mém běhání moc pomohlo. Díky všem [/quote] Přidávám se ke Kydymu. Jasně, že názory se musejí lišit. Sám tedy doufám, že i nadále vydržím ve skupině těch, kdo volí variantu dokončení. Vzdát jen v případě zdravotního problému nebo snad v případě, že by se cíle nemohlo dosáhnout ve stanoveném časovém limitu závodu. Na rozdíl od toho, co Justína psala ve vlákně PIM-jak jste doběhli, kde se zmínila o zdravotním problému, tady ale položila téma jinak. Přepálený začátek? Maratón je hodně dlouhý a svým způsobem je v něm právě proto čas na to, aby se i po přepísklém začátku dalo ubrat a najít tempo, kterým zničené tělo dokáže dokončit závod.

Samozřejmě, mnohem lépe se běží, když se závod vyvíjí tak, že by mohl padnout osobní rekord. Horší je to v případě, kdy mezičasy napovídají, že to dnes nepůjde. Byl to případ i mého nedělní běhu. Nejsem s ním spokojen. Ne s tím, že jsem nesplnil svůj plán, ale s tím, že jsem po skluzu oproti plánu už jen rezignovaně doklusával. Aspoň, že jsem dokončil. Krom toho se každý dřív nebo později dostaneme do stadia, kdy už bude cesta k posouvání osobáků definitivně uzavřena. A jak potom určovat hranici, kdy závod doběhnout a kdy vzdát? Je to docela široké téma k přemítání a k úvahám… a to se vlastně nikdo v příspěvcích nezmínil, že maratón není jen závod s tratí a s časem, ale že je to i závod se soupeři. U maratónu se pro řadu z nás závod stal spíše hlídáním vlastního tempa. Snad je to tím, že kolem nás je tísicihlavý dav nám většinou neznámých lidí, přestáváme další běžce vnímat jako soupeře a o to víc se soustředíme na to, abychom porazili … koho nebo co vlastně? Snad sebe samého tím, že dosáhneme toho, co jsme si před závodem stanovili? Ajaj. Třeba v tom je zakopaný pes. Možná, že největší problém je v tom, že během závodu už nedokážeme správně přehodnocovat žebříček hodnot a že neumíme hledat pozitiva v době, kdy do naší mysli vstupují temnější úvahy.

Nevím, jestli to, co jsem napsal, zrovna Justině pomůže. Spíše to navazovalo na to, co jsem od vás ostatních četl. Justině bych teď radil, aby se už nedělí nezabývala a spíš aby viděla nějaký další cíl. Třeba běžecký, třeba i jiný. Cíl, který už nevzdá. Hodně štěstí.