Jako triatlonista, který se k běžkám dostal až po dvacítce a nemá tak propracovanou techniku, jsem byl zvědav, jak mi bude sedět soupažový závod. Dosud jsem spíše vybíral kopcovité šumavské maratony, kde jsem sázel na vytrvalost. Frymburská stopa naopak měla vést celá po rovině, a bylo tak jasné, že nejrychlejší bude jet soupaž.

Příprava na závod vypadala asi tak, že jsem nejdříve sháněl servismana, který by mě naučil správně připravovat hladké lyže. Když jsem žádného do předvečera závodu nesehnal, zakoupil jsem kartáče, parafín a jal se dílo vykonat sám. Vynikající pomůckou byla detailní videa na internetu, a tak se mi podařilo bez materiální újmy lyže solidně připravit. Když jsem vyrážel z naší chalupy na šumavském Stožci, teploměr ukazoval –10 stupňů. Ale teplota rychle stoupala, a když jsem přijeli do nedalekého Frymburku, bylo už jen –5 stupňů Celsia.

Rychlá prezentace v místní škole a hurá obhlédnout stopu. Pravda, sněhu nebylo moc, ale pořadatelé se snažili a z minima dostali maximum. Dvojstopa nás vedla třemi různými okruhy, a tak se trasa nikdy neopakovala a závod byl neopakovatelnou možností vidět známou přírodu z jiné perspektivy.

Hned po startu se oddělili běžkaři od sportovců a já zůstal na gumě mezi oběma skupinami. Překvapilo mě hned, že dělám trošku víc temp než soupeři a přitom jedeme stejně rychle. Že by parafín? Nebo technika? Nebo taktika? Tak nějak všechno…

Brzy jsem pochopil, že na odkryté ploše Lipna je potřeba dodržovat podobná pravidla jako v cyklistickém pelotonu – nenechat si ani malou mezírku mezi závodníkem přede mnou. Také jsem si všimnul, že technika soupaže není jen píchat rychle hůlkami a zvedat se u toho na špičkách bot. Inu bude potřeba navštívit běžkařský kemp a doplnit si vzdělání!

Na desátém kilometru mě začaly pěkně bolet horní strany stehen, ale na to jsme my, triatlonisté, zvyklí a bolest není překážkou. Potom se přidaly dlaně – asi nikdy jsem nejel tolik kilometrů bez změny stylu na střídavý běh. Musel jsem zastavit a utáhnout si znovu hole, ale žádný problém, to už jsem totiž jel skoro sám. I přesto, že jsem udělal spoustu chyb, tak jsem si krásně konec závodu sám na Lipně užil. Vystupňoval jsem si tempo, pěkně zaspurtoval a v cíli užil ten pocit, kvůli kterému sport dělám.

Závod Frymburská stopa na Lipně můžu vřele doporučit sportovcům, které baví taktické bitvy, strojové makání nebo nekonečné galeje. Ale závod je skvělý i pro začátečníky nebo turisty, kteří uvidí šumavskou přírodu z úplně jiného pohledu. Rodinná atmosféra malého závodu navíc dokresluje „jiné“ pojetí závodu a dá rychle zapomenout na vyhrocenou atmosféru prestižních velkých seriálů. Naopak musíte počítat s absencí občerstvovacích stanic, vytápěných stanů, jídla nebo dárků od sponzorů. Co byste ale za 200 korun čekali? Prostě krásný menší závod, který stojí za to jednou zkusit.