Kdo nemá v sobotu večer před startem Jizerské 50 v ruce žehličku aspoň dvě hodiny, nemůže to s účastí na legendárním závodě myslet vážně. Já ji v ruce měl. Jen jsem místo skluznice žehlil trička, košile a kalhoty. Manželka měla radost. Od profíků jsem si nechal namazat jen skluzné vosky, jinak jsem věřil kožíšku ve skluznici.

A to byla popravdě ta největší chyba, kterou jsem při své premiéře udělal. Do kopce tyhle lyže jedou skvěle, soupeřů z vlny jsem se držel úplně v pohodě a občas jsem si přeskočil do jiné stopy, abych se prodral dopředu. Jenže jak přišla rovina nebo sjezd, pěkně mi to vraceli. V houfech. Prostě to nejelo.

Férově ale musím přiznat, že jsem to tušil, protože mě pár lidí varovalo. Jen jsem si nemyslel, že to s kožíškem bude tak zlé. Bylo. Příště budu rozhodně mazat. A práškovat. Někomu se stačilo zabalit do vajíčka a frčel dolů. Já se poprvé pořádně svezl až z kopce dolů na Jizerce. A pak znovu z Oliverské hory a potřetí v závěrečném sjezdu na stadion.

Právě na Jizerku jsem dofrčel za hodinu a čtyřicet sedm minut, vdechnul první gel a uvědomil si, že cíl dát Padesátku pod čtyři hodiny není vzdálený. Rozhodnout měl kopec ze Smědavy na Knajpu. Nahoru to šlo skvěle, pár soupeřů jsem v tom nejprudším úseku udělal, ale jak se to trošku srovnalo, vrátila se bolest v podobě kožíšku. Naplno se projevila při mírném sjezdu z Knajpy přes Čihadla na Žďárek. Nejelo to a nejelo.

Na Hřebínku jsem vcucnul čtvrtý gel, zkontroloval čas na hodinkách – pořád to vypadalo skvěle – a píchal o sto šest dál pod Olivetskou. To je poslední větší kopec na trati. Zatímco o pár kilometrů okolo Krásné Máří jsem si opakoval, že je to celé jen o hlavě (a snažil se ji vypnout, abych nevnímal frustraci z toho, že to nejede), tady jsem tomu už věřil naplno, protože síly ubývaly rychleji než kilometry do cíle. Nebýt vůle, dávno bych rupnul.

Marně přemýšlím, jak popsat ten závěrečný pocit, když se přede mnou otevřel bedřichovský stadion. Deset let jsem v cíli sledoval, jak tohle dobrodružství končí pro jiné. Často tam byla hrdost, nadšení, vyčerpání, úleva, zklamání.

Teď jsem svoji první Jizerskou 50 dokončil i já. Hrdý? Určitě. Nadšený? Rozhodně. Vyčerpaný? Každopádně. S úlevou? No jeje! Zklamaný? Rozhodně ne, protože to bylo boží. Organizátoři připravili skvělý závod, na občerstvovačkách i v cíli jenom usměvaví lidé. Užil jsem si to. Velké díky!

Mimochodem, v článku před závodem jsem psal, že chci hlavě porazit kamaráda Martina Peštu. Povedlo se, dal jsem mu 14 minut. Nakonec to ale tak důležité nebylo – víc mě těšily společné zážitky, které jsme pak probírali v autě cestou domů. Nevím, jak on, ale já se do Bedřichova za rok vrátím. Zkusím i trošku víc potrénovat, což by ale zase neměl být tak velký problém: za tuhle sezonu mám klasicky odjeto 150 kilometrů, včetně nedělních 48 km při Jizerské 50.