Od začátku je jasné, že oba závody nelze srovnávat. Lyžařská verze, to je jiná liga. Srovnatelná z běžeckých závodů snad jen s pražským maratonem. Vzhledem ke kvalitnímu startovnímu poli – plnému absolutní špičky dálkových lyžařských běhů a výrazně delší historii – je možná Jizerská 50 ještě o stupínek výše.

Přesto se jako běžec a jen příležitostný lyžař srovnání nevyhnu. S registrací je to u obou akcí podobné. Přihlášky je nutné řešit s výrazným předstihem. Na Jizerské 50 letos nebylo zcela vyprodáno, ale dřívější přihláška znamená lepší startovní vlnu. A tím pádem hladší průběh celého závodu. Celý systém řazení do vln je ale poměrně nepřehledný. Mísí se v něm výkonnostní kritéria, termín odevzdání přihlášky, ale také třeba počet předchozích startů. Vedle sebe pak ve stejné vlně startují závodníci, které v cíli dělí více než hodinový rozdíl výsledných časů. I to je příčinou občasného „ucpání“ trati pro závodníky.

Po několika špatných zimách mají letos pořadatelé, ale samozřejmě také závodníci, nakonec štěstí na počasí. V sobotu před závodem si projíždím trasu závodu na 25 kilometrů a mazání je velká loterie. Teploty nad nulou, na Rozmezí čerstvý mokrý sníh. Nejede to a smeká. V noci ale přituhuje a v neděli je to již úplně jiné lyžování. Pro hobíky sice na klistru, ale s poměrně velkou šancí dobré „mázy“.

Před samotným startem vše šlape jako na drátku. Ubytování mám necelé dva kilometry od místa startu, a tak se s lyžemi v ruce rozklusávám na lyžařský stadionek. Po loňské RUN verzi padesátky mě nepřekvapí skvělé zázemí závodu. Čtyřicet minut do startu prolétnu úschovnou zavazadel. Ta je naprosto přehledná a navíc bez front. Protažení si nechávám až do startovního koridoru. Jsem ve „své“ čtvrté vlně mezi prvními. Rozcvičuji se u plůtku oddělujícími jednotlivé vlny (těch je celkem osm). Do poslední chvíle se udržuji v teple poklusáváním na místě a na velkoplošné obrazovce sleduji s ostatními závodníky předsunutý start elitní kategorie žen. Atmosféra houstne. Za další čtvrt hodinky vyráží nejlepší muži a první vlna. Jde to ráz na ráz, co pět minut, to další vlna.

Využívám popředí své startovní vlny a lyže nazouvám již ve startovním koridoru. To mi umožňuje relativně pohodový start a pro prvních několik kilometrů také poměrně volné stopy. Postupně ale dojíždíme lyžaře z předchozích vln a závod se mění v kličkování mezi stopami.

Nejrychlejší je běžet mimo stopu, ale občas to prostě nejde a je nutné se podřídit tempu davu. K pohodovému průběhu závodu přispívají skvěle zásobené občerstvovačky. Jejich největší výhodou je ale dostatečný počet dobrovolníků. Nemusím si nic brát ze stolků, což s hůlkami v ruce není ani jednoduché. Ionťák dostávám přímo do ruky, gel je již otevřený a připravený k použití. Podobně jako na Jizerské 50 RUN tohle opravdu oceňuji a pochvalují si to i další lyžaři kolem.

S přibývajícími kilometry se závodní pole dostatečně natáhne a jen občas dochází k zahuštění, které si vynutí výrazné zpomalení nebo běh mimo stopu. Je zajímavé, že nejvíce se stopy zahustí asi dvanáct kilometrů před cílem, kdy už bych očekával zcela volný průběh. V závěru závodu dokonce svítí sluníčko, naprostá lyžařská idylka. Závod si bez větší krize užívám až do cíle. Mazání se povedlo, připravený jsem byl dostatečně. Když se k tomu přidá atmosféra slavného závodu, krásné horské výhledy a pěkné počasí je zážitek téměř dokonalý! Jsem rozhodnutý se za rok vrátit zas!