Jen z tehdejší NDR se údajně hlásilo 6 000 lyžařů, přijaty mohly být pouze 2 000. Ještě před startem, který tehdy byl na Hrabětické louce, bylo vidět postavy, třímající v rukou transparent s nápisem „koupím mužské číslo“ a traduje se, že někteří byli ochotni za toto úzkoprofilové zboží zaplatit až trojnásobek tehdejšího startovného.

K mému prvnímu seznámení s běžkami došlo právě díky Jizerské padesátce, kterou jsem absolvoval v roce 1973 a pak pravidelně znovu. Limit účastníků byl 7 000, Jizerská magistrála ještě neexistovala a kolem Smědavy byly tehdy hluboké smrkové lesy. Nováčků, jako jsem byl já, startovaly každoročně tisíce, valná část z nich jezdila na dřevěných lyžích vyrobených v Novém Městě na Moravě nebo v Sovětském svazu, takže o zlomené špičky nebo celé lyže nebyla nouze. Horalé z Krkonoš a Jizerských hor byli pochopitelně technicky o hodně zdatnější než my ostatní, a tak při kolizích, způsobených většinou nedostatkem speciálního tréninku a chybným stylem jízdy, někdy dost prudili.

Prubířským kamenem fyzické zdatnosti tehdejší trasy byl výstup do sedla Holubníku, měřítkem techniky dlouhý sjezd na Smědavu a kritérium vytrvalosti představovalo následující dlouhé stoupání. Díky dobré kondici z běhu jsem hodně získával právě tam a v poslední desítce kilometrů, kde se ta fyzička začala projevovat. Nejrychleji jsem Jizerskou padesátku zajel kolem čtyř hodin.

Mnohem více než tato česká klasika mi však učarovala její slovenská obdoba, nazvaná Biela stopa SNP. Už proto, že jsem byl jedním z prvních českých lyžařů, kteří tento závod mezi Kremnicí a Banskou Bystricou objevili a absolvovali. Podle původního projektu měl být start závodu na náměstí v Kremnici a cíl na stadionu Dukly Banská Bystrica. Pokud vím, tato varianta se nikdy neuskutečnila, na druhém ročníku nás odvezli na ostrý start do Kremnických Baní. Startovné bylo na tehdejší poměry nevídané (50 Kčs), ale nabízená protihodnota byla mnohokrát vyšší. Bydleli jsme většinou v rekreačních zařízeních ROH, vybavených někdy dost přepychově. Každý závodník dostával originální medaili, výrobek mistrů rytců ze státní mincovny ČSSR v Kremnici. V rámci startovného jsme kromě vydatného občerstvení na trati dostali v cíli výbornou večeři v restauraci na banskobystrickém sídlišti.

Nezapomenutelným zážitkem byla trasa, neporovnatelně těžší a technicky náročnější než při Jizerské 50, která odvážně překonávala hřeben Kremnických vrchů. Dnes se už BS SNP jezdí docela jinudy, ale pro mne bude navždy spojena s místy jako jsou Kremnické Bane a Turček, odkud začínalo nekonečné, snad desetikilometrové stoupání na Široký peň. Krásnou, bohužel krátkou hřebenovou partii záhy střídalo další stoupání, až teprve za rozcestím Velestúr jsme mohli říct: „Chválabohu, už jsme na banskobystrické straně!“

Pak hned začaly sjezdy, ale jaké sjezdy! Na žádném ze světových lyžařských dálkových běhů, kterých jsem se zúčastnil (a že jich taky pár bylo!) se nic podobného nevyskytovalo. Byla tam například vracečka v úhlu 150 stupňů, kterou bylo nutno zvládnout v plné jízdě, nebo se vysekat. Stál tam chlap a řval na každého projíždějícího: „Kamarati, opatrne, sú ťažké pády!“ A na dokreslení jeho slov právě nakládali jednoho nešťastníka se zlomenou stehenní kostí záchranáři na saně… Těch zranění bylo v průběhu let na tomto opravdu nebezpečném místě víc, a tak potom tu lesní cestu rozšířili pomocí výbušnin, aby se dalo líp aspoň předjíždět. Pověstný byl také několikakilometrový sjezd ke Kordícké chatě – a běda, pokud byla stopa zmrzlá! To jste museli dávat pozor, abyste v zatáčkách nevyletěli ze silničky kamsi do korun stromů ve svahu pod vámi.

Když se svaly vašich nohou po té hrůze jakž takž vzpamatovaly, neměli jste ještě zdaleka vyhráno. Zbývalo posledních 13 km, kde se rychle střídaly krátké výběhy a sjezdy, naštěstí ve vesnicích už s početnou fandící diváckou kulisou. Posledních pár kilometrů před Banskou Bystricou se obvykle horšila kvalita sněhu a někdy jej vojáci museli do stopy přidávat lopatami. Dojezd byl na atletické dráze stadionu na Fončordě. Hlasatelem byl nezapomenutelný atletický odborník Róbert Rozim, který každého borce vítal jménem… Biela stopa SNP tehdy byla sportovní událostí pro celé Slovensko a nás Čechy tam vždy přivítali bratrsky. Pro zajímavost, pokud bylo dost sněhu a nemuselo se končit v Tajově, měřila trať 55 km.

Lyžařské běhy na Slovensku se mi opravdu líbily, a tak jsem se zúčastnil i řady dalších, méně populárních závodů a přejezdů, například v Popradě, Pribylině, Čierném Balogu nebo Staré Ľubovni. Na některé jsme vyjeli jako parta z Lokomotivy Kladno a především naše dívky byly na Slovensku mimořádně úspěšné. To by vám potvrdila třeba dodnes aktivní běžecká veteránka Irena Procházková – Drbohlavová, Alena „Lvíček“ Nedvědová nebo Zdena „Michelle“ Jánská – Baranyková.

Koncem 70. let jsem poprvé vyjel na běžkách do zahraničí a naším cílem byl kromě přejezdů v rakouských a italských Dolomitech start na slavných závodech seriálu Alpentris v tyrolském Lienzu a italské Moeně. Na Dolomitenlaufu jsem totálně promazal (nikdy v životě jsem té lyžařské alchymii vosků moc neporozuměl), takže jsem na tu rovinatou šedesátku potřeboval celých šest hodin. Jezdilo se tenkrát pouze klasikou (Pauli Siitonen svůj ďábelský vynález použil až o několik let později) a dost jsem se nadřel.

Pak jsme celý týden bloudili po italských Dolomitech. Na běžkách přejeli Pustertal až do Cortiny d′Ampezzo (pamětníci si připomenou OH 1956 a totální výbuch hokejistů) a potom stoupali do sedel, jejichž jména si budu pamatovat ještě na smrtelné posteli: Passo Pordoi, Passo Falzarego, navštívili zasněžená horská střediska Cencenighe a Alleghe. V Alleghe se nad námi ustrnul biletář na zimním stadionu a pustil nás zadarmo na utkání první italské hokejové ligy, v němž místní dřevorubci hravě smetli ty velkoměstské hejsky v dresech Diavoli Milano a následující den jsme prožili něco jako lyžařský orgasmus, když se konečně před námi, naloženými jako mezci dvacetikilogra­movými batohy s jídlem a dalším vybavením, ve večerním soumraku konečně objevila světla a uličky Moeny. Útrapy okamžitě zapomenuty, v domě místního řezníka jsme obsadili nezařízené „appartamento“. Forza, forza – následující den nás čekala pověstná Marcialonga.

Život někdy tropí hlouposti a my jsme nuceni je prožívat. Večer před startem Marcialongy jsme se rozhodli namazat běžky tvrdými vosky, protože už několik dní předtím panovaly v noci mrazy i pod minus 15 °C. Jenomže ráno po probuzení slyšíme, jak na okenní římsu dopadají kapky vody… „Je zle, hoši,“ hlesl nejstarší z naší běžkařské výpravy, známý liberecký lyžař a atlet Jirka Bruncílk. „Přišla obleva.“

Tak rychle. Aniž jsme se koukli ven, škrábeme ze skluznice tvrdé vosky a roztíráme klistry. Vyjdeme z domu – hrůza. Mrzne, až praští. Pak nám to došlo. Náš ubytovatel, ten řezník, přitopil v kamnech, asi abychom se trochu ohřáli. No a jak roztával sníh na dlouho nepoužívaném komíně, kapalo to v našem poschodí na okna.

Za blbost se platí. Doběhli jsme na start a někteří kluci začali se škrabkami v holých rukou strhávat klistry, což, jak možná víte, je práce pro vraha. Řekl jsem si: pánbu se mnou, stejně je to marná práce, nechám to tak.

Start byl italský, to jest bordelářský. Na louce se tísnilo kolem 4 000 běžkařů a přibližně pětistovka z nich protrhla několik minut před oficiálním startem pořadatelský kordon a s lyžemi na ramenou se hnala ulicemi Moeny. Organizátoři tu masu nedokázali zachytit, a tak předčasně vypustili i ostatní. Kde myslíte, že jsem shodou okolností byl? Řízením osudu v té první pětistovce. Za Moenou jsme nasadili lyže a dostali se konečně na trať. Protože dráha byla úzká a lyžařů hodně, projížděla zrovna kolem nás řekněme horší špička z hlavního startu. Zapojil jsem se do lidského proudu a makal.

Měl jsem tehdy ještě z běžeckého tréninku slušnou fyzičku a tak jsem to na legendárních sapporech s klistrovou mázou rval jako o život. Jelo se nejdřív údolím Fiemme na obrátku do Canazei, poté po druhém břehu říčky znovu do Moeny. Bylo slunečno a teplota stoupala, takže mi najednou ten klister začal pomáhat.

Za Predazzem, kde toho ti slabší mohli nechat, byly ve stopě kaluže a já si docela lebedil, přesně podle okřídleného rčení, že štěstí se občas unaví a sedne si i na vola. Tehdejší trasa byla o dost jiná než ta, na které se největší italský lyžařský dálkový běh koná dnes. Údolím Fassa se jelo až do Moliny, odkud následovalo nekonečné stoupání na hřeben před Cavalese a závod zakončoval dlouhý sjezd s cílem na náměstí. Ten dojezd byl nezapomenutelný i proto, že podmínky byly tehdy mimořádně kruté a promazali skoro všichni. Zvládl jsem Marciu za necelých osm hodin, což stačilo k umístění na začátku druhé poloviny startovního pole, ale ještě o čtyři hodiny později dojížděli již za úplné tmy poslední běžkaři a cestu jim osvětlovaly louče a misky s živým ohněm.

V průběhu následujících deseti let se mi podařilo absolvovat také řadu dalších lyžařských maratonů. Krátce před zánikem socialismu se mi podařilo získat místo v zájezdu Sportturistu, který mířil na nejslavnější světový běžkařský maraton, na Vasaloppet ve středním Švédsku.

Vasův běh je velkolepá severská sága a bohoslužba v chrámu klasické lyžařiny. Špičkoví světoví běžci včetně našeho Řezáče jezdí těch 89 km pod čtyři hodiny, poslední borci na to potřebují skoro trojnásobek času. Trať není technicky náročná, žádné velké kopce ani sjezdy, stoupání je prakticky jen na druhém kilometru v Sälen, kde se trať zužuje a zadní vlny tady hodně ztrácejí.

My jsme jako nováčci Vasáku vyjížděli z úplně poslední vlny. Co je na Vasově běhu nejhorší, je asi ta jeho nekonečnost a fakt, že jedete desítky kilometrů zalesněnou a liduprázdnou krajinou, kudy před téměř 500 lety prchal švédský král Gustav Vasa před dánskými dráby. Jen výjimečně se kolem trati objeví samota, dva tři domky a červeně natřené stáje nebo stodoly a na tomto jediném obydleném místě v širokém okolí byla zpravidla i občerstvovací stanice s pověstnou švédskou borůvkovou polívkou „blabar“, která je závodníkům servírována teplá. Docela by mne zajímalo, jestli ji od té doby už nenahradily nějaké modernější drinky… (nenahradily – pozn. red.) Některým z nás se po ní udělalo špatně, ale mně chutnala.

Do sousedního Norska na klasiku zvanou Birkebeiner jsem se dostal až dlouho po odstranění železné opony, ale zmíním se o ní v tomhle pokračování, věnovaném běžkám. Musím opět začít historickým exkursem do dávné minulosti, kdy malé Norsko okupovali pro změnu Švédové a pro zachování norské koruny bylo třeba zachránit sotva narozeného kralevice. Tohoto úkolu se ujali dva sedláci, jejichž jména jsou dokonce zapsána v dobových kronikách, i když se jednalo o „sprostný“ lid. Norští sedláci museli být už ve 13. století zdatnými lyžaři a tak s princátkem na zádech uprostřed severské zimy projeli nebezpečnou oblastí a tím zachovali Norsku vládnoucí dynastii. Když onen princ dospěl, podařilo se mu znovu získat trůn a prý patřil k nejlepším panovníkům země.

Na připomenutí těchto událostí absolvují lyžaři trať mezi městy Renou a Lillehamerem (55 km) s povinnou zátěží na zádech, jako by jeden každý z nich nesl v baťůžku toho malého následníka trůnu.. Na startu nám skutečně batohy vážili, jestli máme povinnou zátěž, v cíli to ale už nekontrolovali. Profilem je trať mnohem náročnější než Vasův běh, překonává se na ní horský hřeben, takže první polovina prakticky stále stoupá.

Z dalších cest za lyžařskými běhy stojí za zmínku naše cesta do Murmanska v roce 1981. Ta začala v Praze u Sport-turistu a pokračovala letecky přes tehdejší Leningrad. Individuálně se tam cestovat nedalo, ale Murmansk byl pro turisty otevřeným městem i v dobách SSSR a přes cestovku to tedy šlo.

Svátek severu se koná vždycky začátkem dubna, to ještě jsou na poloostrově Kola sněhové podmínky vynikající. Dvě závodní trati (56 a 28 km) vedly velkým okruhem tundrou a přes zamrzlé jezero, lidská sídla jsem na celém okruhu neviděl. Ještě před závodem jsme v Murmansku zažili pravý „buran“, tedy sněžnou bouři.

Na společném startu obou tratí byla tisícovka lyžařů, Rusové s výjimkou jejich reprezentace ještě stoprocentně na dřevěných běžkách sovětské výroby. Většina závodníků skončila po prvním okruhu na metě 28. kilometru, za celý druhý okruh jsem předjel jednoho jediného soupeře. Oni to uměli i na těch svých práskačkách. Na večírku pro zahraniční účastníky jsem potkal tehdy slavného Rakušana Meyera, který tuším o rok dříve vyhrál Vasův běh. Moc se divil, když v Murmansku skončil čtvrtý nebo pátý, ač měl plný servis. To my z Československa a s nimi pár dalších exotů z Německa a Itálie jsme se ani nedivili, že prakticky všichni uzavíráme startovní listinu. „Nýmandi“ tehdy na startu Svátku severu neměli místo.

Pozn.red.: Čerpáno z historického seriálu Už jen z tribuny našeho bývalého redakčního kolegy a již bohužel zesnulého nestora českého vytrvalostního běhu Iva Domanského