Vždy jsem si myslel a držel se toho že vzdát závod je ostuda a prohra. Řikal jsem si to bych nikdy nedopustil a dokud mám sily tak poběžím. Ale při Brněnskem půlmaratonu jsem poznal že to tak neni. Zjistil jsem ze když vím ze už nemam sily a nedoběhl bych tak na tom nic není.. Že je rozumnejši než někde padnout prostě odstoupit. Rozhodně je to dalši bězecká zkušenost, Mám uběhlých- odejitých už aspoň 10 maratonů a dva 80 km pochody a půlmaraton pro mně byl poslední dobou hračkou. S přehledem jsem ho uběhl. A najadnou.. Byla to aji moje chyba protože jsem byl posledni dobou ve stresu a netrenoval. Ale Brněnské běhy byli “masakr”. Hodně lidi mělo pomalejší časy a bylo to opravdu těžké. Přezto všechno pro mně Brnenske běhy zůstavaji krasnym závodem.

V mládí byl můj „velký“ sport horolezectví. A mezi lezci je úsloví: Těch hrdinů, kteří se nedokázali včas vzdát vrcholku, jsou plné hřbitovy. Taky jsem jeden maraton sice nevzdal (ze Smíchova už to bývalo nejbliž po trati), ale došel. Než někde lehnout je lepší to zabalit aspoň jako běžec.

Maraton v Košicích jsem se vytrápil ve velkých bolestech již od 14 km. Nezabalil jsem. Poté mi doktor řekl, že jsem měl štěstí, že to nemělo trvalé následky – problém s játry. Proto vím, že když mě postihne bolest v těchto místech znova – zabalit to je daleko lepší. Stejně jsem tam zaběhl čas o hodinu za předpokladem – a co z toho?? Zdraví je přednější. Ale není bolest jako bolest – je to o tom znát vlastní tělo. Proto doporučuji běžet maraton až když na něj člověk poctivě natrénuje. V trenalu se dá vychytat řada much, které nedostatečně trénovaný běžec nemusí při závodě pod vlivem endorfinů správně vyhodnotit.

Taky jsem se v sobotu zúčastnil „osudného“ závodu a ve druhé části jsem si pohrával s myšlenkou na odstoupení mnohem častěji než jindy. Sice jsem nakonec zaostal za osobákem jen o půlminutu, ale to je zklamání v kontextu samozřejmého začátečnického zlepšování se. V závěrečné části závodu jsem se suchem v puse po nezvládnutém občerstvování a s dotírajícími myšlenkami na množství horkem zkolabovaných lidí na pražském půlmaratónu částečně rezignoval a trochu to vypustil, což by se dalo chápat, že jsem to vzdal. Hned v cíli jsem se cítil v pohodě a ani dnes mě nebolí nohy tak moc jako obvykle po závodě, takže bych teď mohl litoval, že jsem posledních pár kiláků nešel na krev. Ale získal bych tím max. pár minut k dobru a zaběhl osobák, jehož absolutní kvalita je zanedbatelná a má význam jen pro mě samotného. Na druhou stranu jsem mohl skutečně zkolabovat a v lepším případě si udělat minimálně ostudu a v horším … hrůza domyslet. Nakonec toho nelituji a věřím, že jsem se rozhodl správně. I špičkoví závodníci vzdávají a šetří se, když ucítí náznak zranění nebo prostě jen nemají šanci na předpokládané umístění.

Letos jsem naběhal v závodech už 188 km, z toho v samotném dubnu 106 km, což je můj rekord, který už těžko někdy překonám (jinak dodatečné tréninkové km nebyly kromě několika chaotických běhů prakticky žádné). Přesto to byl dost velký záběr – od konce února téměř každý týden nějaký závod + semtam nějaký Hamburg. Jen v dubnu byly 4 půlmaratony, 1× 10 km na silnici, 1× 10 km na dráze + 1500 m na dráze, od začátku roku 6 půlmaratonů (všechny v rozmezí 1:32 – 1:39). Na vzdání jsem sice nikdy nepomyslel, ale vždy jsem toužebně očekával, abych mohl padnout hned za cílem. Vedro v dubnu bylo vždy značné, ale všechno jsem přežil, i to poslední sobotní Brno.

Tento týden ale je na řadě pražský maraton, k němuž tentokrát vzhlížím s hlubokým respektem a jistými obavami. Svůj poslední maraton loni v pražské Stromovce (celkově 13.) jsem totiž nedokončil – padl jsem k zemi, poté po nějaké době jsem byl sebrán a odvezen z trati 1 km před cílem. Vzhledem k tomu, že běhám většinou půlmaratony (ani v tréninku samozřejmě delší trať neběhám), je možné, že si tělo poněkud zvykne na půlmaratonskou hranici, naprogramuje se tak nějak a nebude už chtít dál. K tomu samozřejmě hodně záleží na počasí. Nicméně půjdu vstříc svému osudu a tuto neděli se uvidí.

>> Exploser, 02. 05. 2011 17:38:12

Ahoj, mám za sebou podobný program. Také jsem „závodním turistou“ a v dubnu jsem absolvoval desítku a čtyři půlmaratony (v Pardubicích a Brně těsně před Tebou, v Praze a Olomouci těsně za Tebou). Na nedělní maraton taktéž vzhlížím s respektem. Vzdát maraton není slabošství (zatím mě zdravotní důvody vzdát nenutily, klepu do stolu…), naopak už postavit se na start prokazuje odvahu. Nemůžu se dočkat na průběh Pařížskou … hodně štěstí Tobě i ostatním maratoncům!

>> Exploser, 02. 05. 2011 17:38:12

Kde je tvé předsevzetí, že začneš i trenovat?

V mládí jsem vzdal dva maratony ve Stromovce. Poprvé na 20. km a podruhé na 25. km. Potřetí jsem doběhl maraton v Domažlicíhc a řekl jsem si již nikdy. V roce 2009 jsem se jako 47 postavil na start v Praze a závod dokončil s velkými zdrav.problémy za 3:36:35, kdy mě chytaly křeče do lýtek. Bylo tehdy dost teplo a po 2 hodinách běhu mě závod přestal bavit. Na Libeňském mostě jsem si říkal jestli mám zvracet nebo to druhé. Silou vůle jsem se rozběhl a proklínal se, zda to mám zapotřebí, když jsem viděl jak pod mostem v klidu odpalují golfisté míčky. Nikdy jsem však při závodě nepomyslel, že vzdám. Vím totiž, že jakmile jednou na to pomyslím, tak na to budu myslit pořád až to udělám. To je ta SÍLA MYŠLENKY.

>> milan, 03. 05. 2011 06:40:53

Milane, něco málo jsem přece trénoval koncem podzimu a koncem zimy, na víc už ale nezbyly síly a čas. Lepší je tedy už nic neslibovat. Snad ten trénink trochu vynahradí pravidelnější závody.

>> Exploser, 03. 05. 2011 09:13:35

Ber to jako přátelské šťouchnutí.

>> Oxygenum, 02. 05. 2011 23:31:45

Ahoj,

skutečně celý duben máme přesně stejný program (včetně Mikulčic) a je zajímavé, že jsem si Tě ještě nevšiml, ani na Hamburgu jsme se nesešli. Tak se snad uvidíme v Praze – mám číslo 2051. Taky se nejvíc těším na průběh Pařížskou – po celý závod…