Ahoj všem nadšencům:o)

Nevím, jestli tady podobné téma už nebylo, tak se předem omlouvám, ale jako čerstvě vylíhlého člena této komunity mě napadlo se vás zeptat –

Jak to vše začalo u vás? Jak jste se dostali k běhu, co vás motivovalo a co vám to dalo/dává? :o)

Když začnu, tak mě osobně táhlo ven sluníčko a začínající jaro a taky hrozný nedostatek pohybu při náročném zápřahu škola + práce. Běh mě dělá vážně šťastnou, cítím se svěží a vlastně všechno v životě se mi teď daří líp (ťuk ťuk na nejbližší dřevo).

S vámi tady si moc ráda povídám, tak budu ráda, když se mi svěříte:o) A krásný den úplně všem! :o)

Já začal,protože jsem chtěl zhubnout, což se mi také podařilo, ale nějak mě to běhání chytlo, taky díky mnoha dobrým lidem na tomto foru . Chtěl bych tenhle rok alespoň zkusit pulmaraton a za rok i maraton, tak se snad zadaří 

u mna to zacalo po 4, ale ked som konecne udrzal rovnovahu na 2 nohach a zacal sa pohybovat postojacky, tak mi ukazovaly cervene karticky, ze mam pokrcene kolena a stracam kontakt, tak som zacal rovno behat, pravidelne asi od 13 mesiacov

Já vlastně pořád ještě začínám. Ale poprvé jsem se rozběhla proto, že jsem o sobě byla léta přesvědčená, že běhat neumím, nemůžu, a běh mě nebaví. Prostě jsem chtěla prolomit jednu svoji nesmyslnou psychickou bariéru.

Což se povedlo – z počátečních zabijáckých 4 km za půl hodiny na běhátku jsem se dostala na pohodové (byť stále pomaloučké) 16-ti a vícekilometrové běhy. Nějak mě to běhání chytlo a nechce se mě pustit – když me v prosinci začaly (opravdu hodně) bolet kyčle, nejvíc mi vadilo, že nemůžu běhat … Teď už jsou naštěstí v pořádku, tak se musím jenom hlídat, abych začínala zase postupně.

…já se takhle jednou rozběhla a hlava, tělo, srdce začalo plesat…nu, dá se téhle netypické souhře odolat?:)))

já sem ještě pořádně nezačla, ani nevim, jestli se mi podaří pokračovat, ale co mě k běhu momentálně přivádí je, že když sem byla mladší, byla sem hodně sportovní, měla sem skvělou kondičku a v jednom běžeckým závodě (ale jen na 1,6) sem byla druhá. tak sem si řekla když to šlo předtím a když to de vám všem tady tak skvěle, proč by to nešlo teď

>> Mnemosyne, 10. 04. 2011 12:06:54

…mňo, ono možná to taekwondo taky není zrovna kyčlo-relaxační aktivita, což?:))

U me to byla v podstate z nouze ctnost (a jaka je to ted krasna ctnost;-)) popsano u me na blogu

motivace je od zacatku jednoducha tim, ze me to tak strasne zacalo bavit, takze k tomu nejak nic vic nepotrebuju. no a co mi to dava? lepsi naladu, pocit volnosti, mit moznost vypnout za kazdodenniho kolotoce…

>> LemonaidLucy, 10. 04. 2011 20:34:01

…skvěle napsaný!(zu blog)

>> Tania, 10. 04. 2011 11:21:14

Skoro se mi chce citovat můj oblíbený komix: " Eh, dítě nevinné, co ty můžeš vědět o sadomasochistické derivaci oidipovského komplexu". Tak proto!:-D

>> Kostěj, 10. 04. 2011 20:56:46

:)))

Ja jsem pred vic nez rokem zacal z duvodu, ze to vypadalo „antidepresiva nebo neco alternativniho“. K behu jsem predtim zadny kladny vztah nemel, takze mi to prislo jako dostatecny masochismus. Ale zafungovalo to 

>> Kostěj, 10. 04. 2011 20:56:46

>> Kulíšek, 10. 04. 2011 20:45:20

Diky!

Pěkné vlákno

V patnácti (1996) na táboře „Kamzík“ jsme šli tradičně naplnit účast na Podtatranskej 15 vo Východnej, moje kategorie běžela 5 km k Váhu a zpátky, doběhl jsem ve slušné konkurenci druhý, vůbec jsem netušil proč (rachitický šprt). Od té doby věčné začátky, konce, nemoci, skoro konec kvůli kolenům. Návrat předloni, po změně stylu a přístupu to nějak funguje.

Ke konci ZŠ (8. a 9. třída) jsem se probojoval do školní reprezentace v přespoláku a dalších atletických disciplín. Myslel jsem, že to tak bde pokračovat i na gymplu. Jenže tam ten tělocvik byl pro odpočinek. Tak jsem se trochu naštval a začal běhat sám.

A co mi to dalo? Příjemně občas bolavé svaly, radost z pohybu, uvědomění si takové volnosti a svobody, nové známosti ze závodů, víc jsem si začal všímat přírody a řeči vlastního těla. A ve škole mi závidí, jak jsem v pohodě, když je zrovna třeba zkouškový.

Já jsem celou základku chodila do atleťáku,v pubertě jsem už ale běhání měla dost a začala jsem s lezením.Pak jsem tak různě chvilkově pobíhala mezi těhotněním a dětmi.Po narození druhého a synka jsem měla v plánu výhledově zase začít běhat a jela jsem se kouknout na sestru na Vinařský půlmaraton.No a od té doby běhám.:-D

Co mi to přináší?V prvé řadě útěk ze stereotypu,radost z pohybu.Strašně se mi líbí si prostě někam zaběhnout.Zlepšení kondice a dobrý pocit po doběhnutí,taky nejsou k zahození.

My jsme s Gábinou naše začátky popsali zde: http://couple-run.blog.cz/…nase-zacatky

>> xPablos, 10. 04. 2011 21:02:22

To ráda slyším, že to funguje. Předevčírem jsem si vyslechla cosi o psychické labilnosti (ne že bych to nevěděla), tak třeba to zabere i u mě.

Jinak proč začala já, moje kamarádka přiletěla z Kanady si jen tak zaběhnout půlmaraton a já jí to děsně záviděla. Pak jsem rok četla tady forum a pak jsem si řekla že nakynutá jsem dost a že je asi čas, abych odkynula. Takže jsem začla, pořád jsem na začátku a ještě dlouho na začátku budu 

Tak já začala abych něco dělala sama se sebou (takže doufám, že občasný pohyb na mně bude trošku vidět) a taky proto, že přítel teď odběhl svůj první půlmaraton, na příští rok plánuje maraton a zatímco já před spaním čtu beletrii, on pročítá run a běhej a ruší mě poznámkami o tom, kdo kde jak doběhl a jak správně dýchat, došlapovat, vybírat a střídat boty… Tak jsem si říkala, když už to poslouchám, tak to taky zkusím 

A mimochodem on začal proto, že můj táta běhá a jezdí na kole a hecoval ho na kolo, ale moje drahá polovička si řekla, že si nemůže dovolit nejsuprovější kolo a tohle vědomí by ho brzdilo a tak si koupil aspoň super běžecké boty a začal taky běhat… blázni chlapi… 

Už jsem to tu psala ve vlákně „Pojďme pokecat“, ale radostně si zavzpomínám znovu, protože jsem začala běhat docela kuriózně, řekla bych… To bylo tak. Jezdíme sem tam o víkendu (po desítky let) na klubovou chalupu v Krkonoších s partou přátel a kamarádů. Spí se ve větších pokojích – žádné soukromí. Díky nemoci mé dcerky jsem byla nucena asi osm let denně vstávat nejpozději v sedm ráno, a nedokázala jsem pak spát déle ani ve dnech, kdy tato nutnost odpadla (zvyk železná košile). A zkuste se jen tak převalovat v posteli v pokoji plném chrápajících, pokašlávajících a – ehm – smrdících (po propité noci) kamarádů… Tak jsem se jednoho rána na chalupě v horách zvedla, a šla se ven nadýchnout čerstvého vzduchu a tak zkusmo proběhnout. V pohorkách. Asi 3 km to je do nejbližší vsi a též obchodu s čerstvým pečivem – tak jsem tam indiánským během došla, vzala voňavé rohlíčky, a zase zpět… Stala se z toho tradice, že zatímco kamarádi vyspávají nebo štípou dřevo na ranní zátop, Martina běží pro čerstvé pečivo. Časem jsem začala běhat těch 6 km souvisle jen s pauzou na nákup, a později oklikou přes kopec, celkem asi 9 km. Ještě později jsem vyměnila pohorky za běžecké boty, a běhám i mimo „zásobování“ prostě jen tak na Pláně a zpět. Ale to už se přidaly i víkendové běhy s manželem mimo chalupu („doma“), kdy vhodně kombinujeme doprovod 78leté cyklotchýně s vlastním během. Posléze se vytvořila závislost na běhu, takže poslední měsíce běhám(e) i ve všední dny, a o víkendech trasy narůstají… Mám štěstí, že manžel v dětství atletičtil, takže neměl problém se ke mně přidat, naopak je pochopitelně rychlejší a výkonější 

>> GriseLouve, 11. 04. 2011 11:08:33

Zalezi jaka je pricina. U me to byla prace, stavba baraku,… Pri behani se vezmes a aspon na chvili jsi jinde, sama, nikdo na tebe nic nehrne. Peres se s jinejma vecma (treba s mizernou kondickou , kdyz chces tak poslouchas ptacky, nebo si vezmes hudbu. Endorfiny v cili zavodu maji taky neco do sebe.

>> xPablos, 11. 04. 2011 12:05:27

Pricina je asi celkova nespokojenost se stavem veci a „nemoznost“ s tim neco udelat. Zcasti klasicka vymluva, zcasti pravda, jako u kazdeho. Obdobi kdy mi matka meho byvaleho pritele vnutila antidepresiva po kterych mi bylo jeste mizerneji (protoze jsem byla ta na praskach!) uz je pryc hodne let, ale obcasnym zachvatum malomyslnosti podleham cas od casu stale 

Vyzva jako je beh (vzdycky jsem byla absolutni nebehavec, antitalent a bezecky odpurce) je primo dokonala … prekrocit vlastni stin 

>> MartiNo, 11. 04. 2011 11:59:27

Taky krasny zacatek

Já začala běhat z nedostatku času. Po třetím porodu jsem chtěla začít zase sportovat (do té doby to bylo hlavně lezení a hory obecně). Ale s malými dětmi jsem mohla něco dělat, až když manžel přišel večer domů a pohídal je. A on chodí mezi 19 – 19,30. Takže do koupání a kojení mám nanejvýš 1,5 hodiny. Tak jediné řešení je – jakmile přijde domů, mezi dveřmi předávám děti a vybíhám. Naštěstí bydlíme ihned u cyklostezky, tak se nemusím nikde zdržovat s dopravou.

Asi před měsícem začal i manžel, tak to pytlíkujme, aby byl čas pro oba. Třeba kuriózní je náš trénnk v úterky a čtvrtky – to jsem já s dětmi od 18 do 19 v Sokole. Manžel přijde domů, převlékne se a běží za námi cca 10 km. My tam na něj počkáme, když doběhne, předám mu auto a děti a já zase běžím těch 10 km zpátky 

>> Kostěj, 10. 04. 2011 20:56:46

jo jo, to tenkrát po šesté atomové válce…

>> carsa, 11. 04. 2011 13:06:31 Kam já se hrabu se svojí dvackou třickou denně, tomuhle říkám vůle, kdybych měl tak málo času jako Ty, tak asi luštím křížovky. Držím palec. >> Láďa S., 11. 04. 2011 13:19:06 Přesněěěě:-D

Beh ako doplňkový šport som mala od malička, ja som neriešila prečo, proste to bola dostupná aktivita a s pribudajúcim vekom ma začala aj baviť. Posledné desaťročia naplňuje moju potrebu žiť s prírodou.

Ale čo bola príčina začať behať dlhé behy a tým sa neskor dostať k maratonom? To vás možno pobavím…Za študenských čias som chcela byť precvičovateľkou aerobicu a vadilo mi, že mám moc svalnaté nohy…Dočítala som sa, že pri aktivite nad 2hodiny sa začínajú spotrebuvávať bielkoviny… Tak já som si proste povedala, že takto sa zbavím svalov!!

>> Kostěj, 11. 04. 2011 13:40:33

Kdybys měl tři mrňavý děti, tak ti garantuju, že si k žádný křižovce nesedneš V lednu, když měli všichni tři postupně neštovice a museli jsme být zavření doma, tak jsem naběhala přes 200km (jinak bych asi skončila na antidepresivech:-))

lebo nasi ma v prvej triede dali na basket

Začala jsem, když jsem skončila s hraním fotbalu a házený. Zajímavé je, že běhání v kolektivním sportu mi nikdy nevadilo, ale běhat jen tak? To jsem si vždy klepala na čelo, když jsem viděla nějaké ty běžce. A pak najednou zjistíte, že posilovna nestačí a váha jde přeci jen nahoru a na to jsem nebyla zvyklá. Tak s kamarádkou házenkářkou též končící jsme začali běhat. Začátky byli těžké, ale chytlo nás to a za odměnu jsme si dali minulý rok adidas women běh v Praze na 5km. Atmosféra suprová a i čas jsme si dokázali zlepšit, jak se člověk dokáže vyhecovat diváky i sám sebou 

>> Tania, 10. 04. 2011 11:21:14 Za mlada jsem běhal jen příložitostně. Bral jsem to jen jako nutný prostředek pro zlepšení kondice. Vždy jsem to vydržel týden max. 14 dnů zjara před začátkem jarní části soutěže a totéž na konci prázdnin před začátkem podzimní části soutěže (hrál jsem volejbal a tehdy se všechny soutěže kromě extraligy hráli venku). S tímto minimálním tréninkem jsem se pravidelně zúčastňoval Běhu údolím zlatonosné Kocáby (10 km, dnes už se to nekoná). Pouze jednou jsem měl soustavné tréninkové běžecké období asi tříměsíční. Asi v 35 letech po skončení studia na VŠ při zaměstnání jsem pro nedostaek času na sportování dost přibral. Volejbalůová forma byla hrozná, Kocábu jsem zaběhl v čase přes 50 minut (dnes bych to bral všemi deseti). Za ty tři měsíce jsem jsem shodil 16 kg a Běchovice jsem po tom uběhl za 45 minut. Pak ale dlouhá léta nic. Až v 57 letech, kdy jsem při basketu a fotbálku přestával mladým stíhat, jsem se začal běhání opět věnovat a dnes po třech letech je to pro mne sportovní priorita. Letos v lednu a únoru, kdy jsem měl nucenou zdravotní pauzu (operace kýly), se mi po běhání stýskalo víc než po míčových hrách, které jsem neprovozoval ještě i tři měsíce před operací.