Před cca 20 lety jsem běžel svůj trasu Tichou a Divokou Šárkou a najednou proti mě z kopce směrem do potoka jede samotný kočárek. Říkám si, to někomu ujel asi se sběrem (v té době bezdomovci vozili takto papír), ale když jsem nahlédnul do vnitř tak jsem ztuhnul. Uvnitř spalo spokojeně dítě. Vytlačil jsem kočárek do kopce a z křoví vylézá maminka s druhým dítětem. „Jé, já jsem zapoměla kočárek zabrzdit jak jsme pospíchali.“ Po poděkování jsem se rychle rozloučil a běžel k Nebušicím a zpět k sv. Matěji.

Nu nic extra zábavného se mi nestalo, ale ad auto – takto jsem cca 3 km střídavě předbíhala jednoho cyklistu (dres, cyklobaťůžek) po lesní cestě, povětšinou z kopce (!!) a míjela zbylou skupinku, která na něj co 500m otráveně čekala (nejsem žádný rychlý běžec, podotýkám). No a ad kočárek – nedávno jsem potkala při běhu se svou fenkou pejska i s vodítkem, odvedla ho majitelce, pomyslela si cosi o výchově a do pěti minut můj pes vzal roha za zvěří a vynořil se až o o kilometr dál! (taky jsem si pomylela cosi o výchově:-D )

Loni v létě jsem zamířil vyzkoušet nové krosovky do hustě zarostlého pole a takhle když při jednom mohutném výskoku dopadám na zem, zděšeně zjistím, že zrovna pode mnou chrupká zajíc! Nevím, pro koho to bylo větší překvapení. Dal se na úprk, jako zajíc-pacemaker vysloveně zklamal…

Zážitků je spousta, ty nejčerstvější:
Včera jsem „závodila“ s pejskem, odpoledne jsem už byla trochu utahaná, tak si tak běžím k rybníčku a potkávám spoustu maminek, tatínků, dětí, pejsků (jako obvykle v neděli) a najednou jeden pejsek zbystřil, asi si říkal, hele nějaký rychlejší pohyb, já se přidám a normálně běžel vedle, jako kdyby závodil. Jsem pro každou srandu, tak mu říkám, tak jo, jdeme na to, přidala jsem a on taky. Páníček volal, ale pejsek neslyšel, běžel a běžel.
A jednou pozdě večer běžím ledovatým chodníkem pod lampami a tam zase černá trochu odrostlejší kočička. Si tak říkám, teď přeběhne přes cestu a budu mít smůlu, ale ona ne, pořád běžela přede mnou, já pořád za ní…Vždycky trochu zastavila, asi jí to běhání moc nebavilo (koho by to taky bavilo, že jo, pořád běhat) a dívala se, jestli už je klid, jestli jí už nikdo nepronásleduje. A já pořád za ní, takhle to bylo asi 4 x (popoběhla, zastavila), tak jí říkám, ty hloupá proč neuhneš a nezalezeš někam za plot…no nakonec jí to napadlo.
Nebo kosák, teď v zimě, běhám si sem a tam na 2 km a občas koutkem oka vidím, že se něco černého mihne pod vrátky u domků (říkám si, že by myš) a taky vidím takové podezřelé hromádky hlíny hned těsně u podezdívek plotů (a bylo jich dost), tak si říkám, to mně zajímá, budu dávat pozor. A on kosák, žádná myš, hledal nějakou baštu, tak v těch mrazech kloval tam, kde to nebylo tolik umrznuté, a vždycky se schoval, když jsem ho míjela.

>> mapo, 15. 2. 2010 11:45:47

Zážiků je za 45 let běhání opravdu dost a taky přidám dva zvířecí.
Vracím se jednou Prokopákem od Hlubočepského nádraží a přede mnou ve stánku s občerstvením si vzrušeně všichni ukazují směrem za zatáčku kam směřuji ale nevidím. Byl jsem zvědav co se děje a vtom se vyřítil proti mě splašenej kůň. Rychle jsem se klidil na kraj připraven skočit za příkop. On však běžel uprostřed cesty s vyvalenejma očima a s evidentní radostí ze svobody a z běhu a mě si vůbec nevšímal. Kousek dál jsem potkal policajty, kteří mi to nejprve nechtěli ani věřit, pak se však vydali (s autem) pozeptat do výše zmíněného občerstvení. Jak to dopadlo jsem se již nedozvěděl.
Z větších zvířat jsem také v Brdech u Třemšína potkal v říji jelena, který deset metrů přede mnou mohutným skokem překonal lesní silničku za velikého řvaní. Od té doby, když slyším jejich troubení tak rychle mizím pryč.

Byl jsem behat vecer s celovkou, vidim takove cerne cosi cmuchat ve snehu, rikam si, to je docela macek kocka. no byl to jezevec, chvili jsem na neho nevericne koukal, tzn svitil mu primo do oci a pak jsem si vzpomnel, ze jezevci muzou nervni, tak jsem radeji zmizel.

Příhod se zvířaty mám bezpočet. Dvě z nich se odehrály poblíž Lipového vrchu mezi Ríšovou a Helenčinou studánkou v lesích Pohádky máje poblíž Žebětína u Brna.

Za bílého dne po asfaltce proti mě kráčí vysoké parohaté zvíře, asi ne jelen, spíše daněk, ale dost statný. Hraju s ním tedy hru „kdo se víc bojí, dřív uhne, a tím prohraje“. Vyhrál jsem.

Za tmy jsem tam běžel s čelovkou a s batohem obsahující nějaké chrastící předměty. Uslyšel jsem bezprostředně vedle cesty zachrochtání a dupot. Zastavil jsem, abych podle sluchu pznal, zda dupot směřuje ke mně, nebo ode mě. Měl jsem štěstí, bylo to ode mě.

Nejčastější zážitky mám se zajíci, občasné se psy. Jeden pes mě doprovázel více než 3 kilometry z jedné vesnice do druhé. Dělal jsem na něho všelijaké finty, zejména když mě předběhl a byl třeba 100 m přede mnou, tak jsem odbočil jinak, než on předpokládal, ale on se ke mně vždycky vrátil. Až v Modřicích jsem se mu nějakým trikem ztratil (upoutal jsem jeho pozornost na tam přítomné členy běžeckého oddílu Prdlavka Modřice). Předpokládám, že se pak pes vrátil…

Kdysi jsem běhal ve strakaté čelence. Bylo pozdě večer a má trasa vedla přes křižovatku se semafory. Když jsem se k ní přiblížil na pár desítek metrů, ozvala se divná rána. Dvě auta v sobě. Byl jsem tam první a tahal tehdy ven zraněnou řidičku. Pak jsme chvíli čekali na sanitku. Když ji ošetřili, chtěli se pustit do mě. Čelenku považovali za zkrvavený obvaz…

V šedesátých letech jsem byl na pionýráku v tehdejší NDR z důvodu zdokonalení v němčině. Na závěr se konaly sportovní hry a mě se podařilo nejprve vyhrát šedesátku, potom dálku a na závěr jsem se přihlásil na tzv. dlouhý běh. Po proběhnutí prvního kolo jsem zastavil v domění, že jsem zvítězil. Ostatní běžci se kolem mě prohnali a rozhodčí křičeli abych běžel dál. Vzchopil jsem se a během druhého kola jsem je nejen doběhl, ale i předběhl. Po proběhnutí cílem se scéna opakovala, všichni se opět kolem mne prohnali a rozhodčí křičeli „noch eine runde“ – ještě jedno kolo. Sebral jsem poslední síly a opět se vydal za ostatními. Díky tomu, že jsem již pár let běhal za Slávii a také, že ostatní běžci toho měli již dost, podařilo se mi je opět dotáhnout a na cílových čarách jsem je předběhl. Byl jsem pěkně zničenej a od té doby jsem si v němčině i v jiných jazycích dával větší pozor. Zde se plně uplatnilo přísloví: Co není v hlavě musí být v nohách.

>> Schestauber, 16. 2. 2010 10:27:17

Tak tohle je výborné!:-))

Jednou jsem běžel po cestě mezi poli a neajednou vyskočil z trávy podél cesty zajíček a utíkal přede mnou. Po chvíli se zastavil, otočil se a pak se zase dal do běhu,. Takhle to udělal několikrát a nakonec to vzdal, když zjistil, že nejsem stejně rychlý jako on.

Taky přidám něco do pléna. V zimě běhám v mrazech pravidelně v kukle a věru vypadám jako velmi zvláštní zjev navíc v lese. Běžim si takhle po lese, nějaký starý báby šly po cestě, a najednou se jedna otočila a zařvala úchyl!!!! Já se lek, zakop sem a vymáchal sem si hubu v louži,inu libice. Bába se mi pak omluvila, ale jak já byl vytočenej v tu chvíli :)

>> Kikin, 16. 2. 2010 21:05:14

:D

Ještě bych přidal dvě.
V roce 2000 jsme jako každých 5 let slavili výročí od ukončení vejšky (FEL na ČVUT v Dejvicích) a odpoledne jsme šli se spolužáky na Slamník to trochu spláchnout. No byli jsme tam až do zavíračky a pak jsem šel na Dejvickou na autobus. Asi jsem byl ve svém světlém obleku a s kufříkem dosti nápadnej a tak mě oslovil jakýsi odpudivý pobuda zda jsem tam neviděl dvě blondýny. Když jsem jsem mu odpověděl záporně, tak se odporoučel. Trvalo mi asi 10 až 15 vteřin než jsem zjistil, že mi zmizelo z náprsní kapsy pouzdro s penězmi a veškerými doklady. Polilo mě horko a okamžitě jsem vystřízlivěl. Vzápětí jsem si vzpoměl, že pobuda zmizel na schodech do metra. Na nic jsem nečekal a s další vzpomínkou na doby, kdy jsem běhal stovku pod 12 jsem pádil po dvou schodech do podchodu. Zde jsem zahlédl svého muže jak zatáčí do východu směrem k Bubenečské. Zde na schodech jsem ho doběhl, chytil za límec a zařval, že ho zabiju. Chlap byl asi vysokej asi 180 (o pár centáků menší než já) a asi 90 až 100 kg (oproti mým pouhým 75). Přesto mi okamžitě podával roztřesenou rukou ukradené pouzdro, které bylo v pořádku jak jsem zjistil. Vtom za námi dobíhá další člověk, otočil jsem k němu. Byl to zavalitý cikán v obleku s kravatou. Pobuda mezi tím vzal rychle roha. „Nechte ho, já si to s ním vyřídím, ukrad mi cigarety“. Řekl jsem mu, že mu nevěřím a že jsou asi ze stejního gangu a šel jsem již zcela střízlivý zpět na stanici. Až teď mi došlo, co bych asi dělal, kdyby na mě vytáhli nože nebo něco podobného. Od té doby si dávám na své věci velkej pozor.

V roce 2004 jsem běžel Prokopákem a kolem mě se lehce téměř vznáší elegantním krokem běžec, který mě zaujal. Přidal jsem se k němu a zeptal, zda nepoběží půlmaraton PIM. Přijdu se podívat, ale teď jsem v Japonsku doběhl maraton, tak se nezúčastním. Za kolik, ptám se. Za 2:12. Protočili se mi panenky a vzhledem tomu, že k podobným časům se v té době mohl u nás přiblížit jenom Karel David, kterého jsem znal ze Slávie jsem řekl: Ty jsi asi Štefko. „Já sú Štefko“ zněla odpověď. Na vysvětlenou – jedná se o slovenského běžce – maratonce s OR 2:09:53, který v té době bydlel v Jinonicích a dostal české občanství. Mimochodem, drží všechny slovenské rekordy od 1 míle (3:58) až po výše uvedený maraton.
Vydržel jsem s ním 2 km a i když pouze vyklusával, raději jsem se rozloučil a běžel dál svým pomalejším tempem. Od té doby jsme se již z dálky zdravili dokud se neodstěhoval za Prahu.

Ještě jsem si vzpoměl, že neuvěřitelné běžecké příhody popsal Ota Pavel ve svých povídkách, např. Jak to tenkrát běžel Zátopek v knize Plná bedna šampaňského a Běh Prahou v Proč mám rád sport. Jinak na přelomu 50. a 60.tých let v sobotní příloze Rudého Práva sám Emil Zátopek měl přímo rubriku s těmito příběhy a Behej.com by mohl podobnou rubriku také zřídit.

Mám oblíbenou trať okolo řeky k výletní restauraci, přes lávku a po druhém břehu zpět,6–7km .Vyrazil jsem pozdě večer za tmy okolo 10 desáté.Těsně před restaurací jsem zaslechl nějaký šramot z hromady štěrku.Před hromadou dvě kola, na štěrku dva lidé, co se strašně smáli, že se nemůžou zvednout.Opatrně jsem se zeptal, zda jim nemohu nějak pomoci, když jsem zjistil , že jsou to mí kamarádi, co vyrazili odpoledne na cyklovýlet.U res­taurace se měli rozdělit a jet každý svou cestou, ale pravděpodobně chtěli ještě něco probrat a zašli na jedno:), ale to se nějak vymklo z rukou.I přesto, že mě ujišťovali, že jsou naprosto v pořádku a že právě vyráží pád jednoho z nich do křoví při pokusu nasednout na kolo mě přesvědčil, že je tam nemohu takhle nechat.Jednomu z nich jsem sebral kolo a jel domů pro auto.Kolo jsem nechal doma a autem vyrazil nazpátek.Naštěstí jsem je našel na stejném místě,pořád stejně rozesmáté.Druhé kolo jsem naložil do auta a vyrazil s nimi do jejich domovů.Jeden z nich měl hlavu ven z okýnka, kdyby zvracel.Zvracel­.Dveře zvenku byly zasaženy.Po odevzdání upravených přátel jejich nadšeným manželkám jsem jel domů.Druhý den jsem vyrazil do zaměstnání na prvním kole a cestou nazpátek ho vrátil majiteli , který měl ještě pořádnou kocovinu.Ten večer se z běhu stal takový triatlon běh, jízda na kole a jízda autem.Vzpomínáme na to s úsměvem a z příběhu se stala naše oblíbená historka.
Lak na autě byl neumytelně poleptán:)

>> kukwitz, 17. 2. 2010 20:05:38

Krááááásnýýýý, se až bojím, že slítnu smíchy z postele, jestli se mi o tom bude v noci zdát. Skvělý pobavení na večer:))

jeste si vzpominam na jednu jazykovou. byl jsem pred casem pracovne v nemecku, kde jsem chodil behat do krasneho rozlehleho parku, s casti pristupnou pro auta. jednou u me zastavilo auto a ridic se me na neco ptal. bylo mi jasne ze i kdyz mu porozumim, tak mu asi neporadim a tak jsem mu rovnou rekl: ich bin nicht from here… jen se pousmal a odjel, mne az snad za hodinu doslo, co jsem to rekl za pitomost:).

Běhy v rámci PIMu jsem běhal od počátku, tj. od r. 1995. Nejprve krátké tratě se svým tehdy 9ti letým synem a později 1/2 maraton (ještě ve Stromovce) a maraton. Proto taky máme doma spousty triček a baťohů z těchto závodů. Říkal jsem si, zda bych ty starší již neměl vyhodit.
Jednou jsem však běžel na Dívčí Hrady a na křižovatce nad hřištěm jsem potkal skupinu běžců (cca 15) a všichni z nich měl tričko z různých ročníků PIMu, ale každé bylo jiné. Já jsem měl na sobě také triko z posledního maratonu a proto jsme se halasně zdravili a mávali. Asi někdo vzal svoje kámoše (nebo spolužáky), oblekl je a šly se proběhnout. Byla to živá reklama PIMu. A inspirace i pro další běžce.

V Istambulu byl naším místním průvodcem malý, rtuťovitý Turek, který se ochotně nabídl, když bylo nutno pozdržet náš autobus na stanovišti, které bylo několil km od nás vzdálené (mobily v osmdesátých letech ještě nebyly). Vyběhl jsem s ním ale asi po 1 km se mi začal vzdalovat a k autobusu jsem doběhl daleko za ním. Jelikož jsme čekali na ostatní až v klidu dojdou, tak jsme dali řeč a já se dozvěděl, že náš průvodce Akcay je mistr turecka na 5 a 10 km. Já jsem se mohl pochlubit pouze přebornickým titulem Prahy na 4×400m. A navíc jsem sebou neměl ani štafetovej kolík.

V rámci celopražských školních závodů jsem kdysi vyhrál pětistovku na Kotlářce v Dejvicích. Na stupních vítězů mi gratuloval „Otec“ Jandera (pro mladší: Otakar Jandera 1898–1977, 20ti násobný mistr republiky na 11o m př., výšce, dálce, trojskoku a 4×100 m, velký propagátor atletiky)a parafrázoval Cobertenův výrok: „Není důležité zvítězit, ale přijít znova“. „Já jsem tady potřetí“ odpověděl jsem, neboť před tím jsem byl bronzový ve vrhu koulí a na 60 m. Upřeně se na mě podíval a řekl „To je dobře, velmi dobře“. A od té doby nechodím, ale běhám stále znova a znova.

Na gymplu v rámci čtyřboje jsme na závěr běžěli kilák a abych překonal školní rekord, potřeboval jsem běžet pod 3 min. Rozběhl jsem to na 400m oválu Bohemky v Rigráku docela rychle a v cílové rovince koukám kdo se to přede mnou motá a byli to dva spolužáci, kteří, jelikoš dříve atletili, si na běh vzali tretry. Já z přehnaného pocitu fair play jsem běžel v plátěnkách (pro pamětníky: hnědých), aby byly mé výkony souměřitelné s ostaními spolužáky. Když zjistili, že bych je mohl předběhnout o kolo, tak začali zoufale finišovat. Skutečně jsem je o pár metrů nedoběhl, ale se svým výkonem jsem mohl být spokojen. Zaběhl jsem 2:55. Spolužáci se jaksi vyčerpali a ve svých tretrách doklusali za 5:20. Na tuto příhodu jsem si vzpoměl po loňské Kunratické, na kterou jsem si koupil nové krosové tretry s ocelovými hřebíky a podařilo se mi zlepšit se o 1:10 a byl to můj nejlepší čas za posledních 23 let (běhám VK 33 let).

A třešničku na závěr.
Měl jsem vlčáka s kterým jsme mnoho let běhal. Byla to hodná fenka, která mě vždy na závěr, ve finiši pustila před sebe a zůstavala vzadu. Jednou nás pozorovali dva malý kluci a jeden z nich vzrušeně křičel: „Viděl jsi to, on předběhl vlčáka!“ Za rohem jsem jako vždy Taru za odměnu pohladil, aby mě příště zase pustila.

>> Schestauber, 17. 2. 2010 14:56:58

A dále Jaroslav Žák v knize Dobrý borec Antonín má také dobré běžecké historky. Např. jeden student běhá každý den pozdě do Gymplu Krásovkou (ulice di kopce na Žižkově)a díky tomuto tréninku vyhraje na Středoškolských hrách 100m časem pod 12 vteřin.

S behaním som začala minulý týžden, takže moc veselých historiek nemám, ale už som si stihla utŕžiť peknú hanbu..Uplne na konci síl som opretá o strom staršlivo hekala, sípala, fuňela, vzdychala a nadávala, že to je v

>> Lolina, 1. 4. 2010 13:28:17

...... a v najlepšom ma obehla skupinka fešných mladíkov,ktorých som koli sluchátkam nepočula. Tak sa chlapci aspon mali na kom pobaviť :)

Při běhu se občas stanou docela kuriózní věci. Některé z nich se pak šíří v ústním podání a často začnou žít svým vlastním životem. Mezi běžci se totiž vyskytují skvělí vypravěči. Sedět s takovým vypravěčem v šatně před závodem, to je někdy stejný zážitek jako samotný závod. Tentokrát jsme se zeptali našich běžců a běžkyň, mají-li vlastní kuriózní zážitek.