Strach. Každý jej máme. Ale dokážeme si přiznat, že nás ovlivňuje i v našem koníčku jménem běh? A pokud ano, jak s ním pracovat, aby nás zbytečně neparalyzoval. Proč donekonečna snít o tom, jak běžím ve velehorách, když nejsem schopný se přihlásit ani na závod v českých horách? Fakt chceme čekat na to, že nám doktor sdělí fatální diagnózu a na realizaci životních snů máme poslední týdny života?
Odkaz na článek

V situaci, kterou popisujete na skále, mi fungovala prostá racionální úvaha: pokud nebudu dělat nic, spadnu určitě (nulová šance na úspěch), pokud se to pokusím byť s rizikem přelézt, je tu šance, že nespadnu (nenulová šance na úspěch). Takže jsem počítala s tím, že patrně spadnu, protože blbé chyty atd…, ale nic jiného nemá smysl. Plus tedy tady a teď = opravdu se soustředit na skálu a tělo, zahodit všechno ostatní.

Při běhání v horách se mi tak krajní situace nedějí. Maximálně propadám lehce trudnomyslnosti, když zabloudím a je jasné, že do civilizace je to o hodinu dvě tři déle, než mělo být. To má stejné řešení: když zůstanu stát, nezlepší se to.

>> MartiNo, 25. 07. 2023 16:09:27

Asi tak, situace, která je do běhání jen těžko přenositelná, takže i typ strachu, který se ve spojení s během dostaví asi dost nepravděpodobně.