Ahoj, jsem rád, že jsem narazil na tyhle stránky… ačkoliv při pročítání příspěvků, zejména o naběhaných objemech, mám pocit, že teprve já jsem tím pravým tragédem. :)

Tenhle článek beru jako svoje představení, jak jsem začal běhat a abych nebyl moc off topic, zároveň jako hledání lidí, kteří běhají v Liberci. Připojím pár řádek o své výkonnosti, pro ty, co by mi snad chtěli poradit Martijana z lampijónových stránek. Po 30 vteřinách četby jeho blogu mi bylo jasné, že to není ten pravý člověk pro mě.

Tak, teď je mi 27 let. Kdysi dávno, tak kolem desíti let, je dělal atletiku, ale pak jsem nějak banálně onemocněl, tuším angína, a po třítýdenním válení v posteli a měsíční rekonvalescenci jsem (dnes vím, že zcela pochopitelně), na nějakém závodě totálně pohořel. Atletika tím pro mě skončila, protože jsem to jako správný rozmazlenec nebyl schopen překousnout… na dlouhou dobu. Pěkně jsem ztloustnul a tak jsem si v pohodě žil až do čtvrtého ročníku VŠ. Nějaký sport jsem ještě dělal, ale nic zásadního. Na vejšce se ale dala dohromady partička lidí, která se domluvila, že zkusí běhat a já jsem shodou okolností byl u toho. Pokud někdo znáte Brno, tak trasa vedla z kolejí Družba na Minskou ulici, paralelně s ní až k lesoparku, pak dolů a následovala lahůdka – výběh na Wilsonův kopec a zpět přes Kraví horu. Ani nevím, kolik to mohlo být kilometrů. Zcela jasně si vzpomínám, jak při prvním výběhu jsem už pod Wilsoňákem byl na pokraji zhroucení a vyploužil jsem se nahoru, kde na mě ostatní čekali… Jenomže pak jsme šli podruhé, potřetí, pak jsem začal chodit sám a jednoho dne jsem nejen že Wilsoňák vyběhnul, ale byl jsem schopen pokračovat dál. Cítil jsem se jako Rocky když vyběhnul v prvním díle ty schody. :) S každým dalším tréningem jsem cítil, jak to jde líp a líp. Doslova, jako by si tělo vzpomnělo, že to kdysi umělo. Tenkrát padla první zmínka o tom, jestli by se nedalo natrénovat na PIM, jenomže po páťáku přišla vojna, která tomu nepřála. Navíc se mi podařila úžasná věc, (nevím jestli se vyjádřím zcela medicínky přesně), ale na dovolence, poté, co jsem zaútočil s 30 kg batohem a vojenskou obuví vz. 60 na Kralický Sněžník, prolomily se mi klenby na obou chodidlech. Ne že bych měl od té doby placky, ale poté co bolest povolila a já si šel zaběhat, jsem zjistil, že mě začaly dřít boty právě na těch klenbách, které se zřejmě ocitly níž, než je od přírody vhodné. Tím pro mě zatím představa běhu na 42 km padla, protože tím, že jsem si pořídil nové boty (Asicsy) a že si přelepuji ty inkriminované partie, jsem docílil pouze toho, že jsem schopen běžet cca 10–12 km, aniž bych si přivodil puchýře. Pak s chodidlama končím. V této fázi se nacházím v současnosti. Maximální výkonnosti jsem dosáhnul asi vloni, když jsem sem tam naběhal 30 km/týden, tj. 3×10. Nevím jak rychle, protože jsem to vždycky bral jako „jít si zaběhat“ a nikdy jsem netrénoval kvůli nějakému konkrétnímu cíli. Tím, jak ale cítím, že se dál nemůžu rozvíjet, a nemám, kdo by mě motivoval tím, že by běhal se mnou, začal jsem lenivět. V zimě venku neběhám, loni jsem chodil na trenažer (hm, tak 200 km za zimu) letos už ani to ne. Na jaře bych se do toho znovu chtěl trošku opřít, takže kdyby snad tu byl někdo, kdo je z Liberce, kdo je na cca obdobné úrovni a kdo by stejně jako já potřeboval od jara sparing partnera, budu rád, když se ozve. A i kdyby nepotřeboval, budu rád, když mi dá alespoň tip na běžecké trasy. Můžu mu naoplátku poskytnout svoje.

P.

V Liberci sice neběhám, ale můžu tě ujistit, že potíže s klenbou tu má více lidí a běhají a mají z toho radost, takže neřešitelné to asi nebude. Zkus si dát nějaký cíl, třeba ten maraton (klidně až za rok) a budeš se cítit jak ten Rambo, až to dokážeš a já vím, že to dokážeš. Vítej na konferenci. Radek