Zajímalo by mě, jestli jste před důležitými závody, na které se dlouho připravujete, v klidu. Nebo jste nerváci jako já a klidně dokážete celou noc nespat? Já si tím už hodně závodů zkazil a zatím nenašel způsob, jak tohle odbourat. Marná je pak tréninková snaha, když stojíte na startu maratonu po probdělé noci, nebo ještě hůře po dvou probdělých nocích :)

Nervozita je přímo úměrná důležitosti akce, kterou ji podvědomě přiřadím. U přípravných závodů není tréma a nervozita žádná. Napětí důležité akce se den předem projevuje nechutenstvím proloženým záchvaty žravosti. To se dá ještě uhlídat rozumem. Nespavost a neschopnost myslet na něco jiného je horší. Uklidňuji se názorem, že třetina probdělé poslední (a této jediné) noci nic neovlivní. Zmírním to sladkostmi večer a před spaním jedno pivo, které má na mě utlumující vliv. Ve tři ráno už jen medituji při pohledu skrz strop, nebo si čtu. Ráno, třeba před PIMem, jdu tolikrát na záchod, kolikrát se mi chce, t.j. furt. Je to v hlavě, vím o tom, také vím, že to přejde ihned po startu. Na urologa, internistu ani psychiatra to není, protože tam bych tyto potíže nepociťoval. Beru to jako součást předstartovní přípravy. Na škole před zkouškami to bylo podobné. V rozhovoru s bajkovou šampionkou Terezou Huříkovou jsem četl, že by někdy potřebovala vlastní TOI-ku. Kdo není nervózní před startem, ten nepoběží naplno, kdo nezvrací v cíli, nezávodil naplno :) Nebo Armstrongovo: Když mě něco bolí, vím, že žiju. To určitě platí i pro předstartovní ladění psychiky nás nerváků. Žijeme!

Já jsem nervózní před každým závodem. Nervozita naštěstí nabíhá až ráno, takže aspoň se dobře vyspím. Bohužel TOI-ku bych potřeboval taky vlastní. Tak jak se dobře vyprázdním před závodem se mi nikdy jindy nepodaří. Naštěstí po startovním výstřelu to všechno ze mě spadne a běžím už v pohodě. Zatím jsem naštěstí nepoznal ten pocit, že bych pokazil nějaký závod. Jako amatér to snad ani nejde, stoupnu na start a běžím až do cíle. Pro mě je výhra to, že jsem úspěšně dokončil.

Asi nejsem vyložený trémista,ale určité napětí občas před některým závodem cítím.Má to únosnou míru bez doprovodných projevů typu potřeby rezervace vlastní TOIky.
Podle mě to souvisí s i tím,jaký je dotyčný perfekcionista.

Já sem býval taky často nervózní, když jsem začínal závodit…yní mám za sebou dost závodů a málokdy jsem více nervózní. Většinou jen před nejdůležitějším závodem sezóny, ale vždycky usnu v pohodě.

Já občas bývám nervózní, ale až těsně před startem, to je normální u více lidí. Ale usíná se mi dobře a inspirující je v tomto rozhovor s Veronikou Brychcínovou, která se také snaží den před závodem něčím zabavit, aby zahanla nervozitu… Třeba luštění křížovky :) Je to v hlavě, ale říkat si, že o nic nejde, když je to vrchol sezóny, to by taky nebylo dobře…

No, kdysi jsem nebýval nervózní. Když ano, tak jsem v orienťáku dost chyboval, takže pro nervozitu nebylo místo.

Teď s přechodem na silnici mám tak 2 až 3 závody za sezónu, na které se zaměřuju. Ostatní mi je v podstatě jedno – neočekávám od nich maximum. Těm vrcholům naopak věnuji pozornost, dlouhodobou představivost. Co to je? Pokud znám trať závodu, tak si ji v duchu probíhám, nastupuju v místech, kde se zrychluje. Předbíhám soupeře, tam kde se zpomaluje. Prostě si vnitřně modeluju závod. Špatné varianty (odstoupení, zpomalení, krize, ze které se nedostanu) nikoli. Prohlídnu si třeba fotky z loňska, projedu výsledky. Poslední 2 týdny směřuju tréning na jistotu – žádné riskantní intervaly, které bych třeba nemusel zvládnout podle plánu. Pokud se fyzicky cítím (psychicky jsem většinou totálně na dně, apatie nejvyššího kalibru), tak dám týden před důležitým závodem něco kratšího – na uklidnění, se snahou tam zaběhnout pozitivum (třeba zrychlované tempo a pod). Pak jsem týden mezi testem a samotným den D dost mimo. Neustále se ale soustředím na závod – aktivně se mu nevýbám. 2 dny před je čas fyzického odpočinku s pokusem o co nejdelší spánek. Den před závodem – kniha, poslouchání hudby, koukání do stropu, reálné halucinace, že už běžím závod Večer na zklidnění pár piv (večer chutná, ráno pomáhá). Tak alespoň usnu na pár hodin. Od 5 rána stejně studuju strukturu stropu, což mě moc nebaví a tak s radostí si chystám na závod, abych to už měl za sebou (a mezitím klasická sračka z nervozity a žaludeční nevolnost).

Ale zbytek sezony vypadá jinak – nic, závod, nic. Nic od závodu nečekám, takže nic taky nedostanu. Tohle mě baví o dost méně než ty závody o nervy. Vždyť jak psal už rk „nejsem nervózní = neběžím do KO stavu“. Jsem rád, že bývám nervózní, jinak bych už běhal tuplované nic.

Nervózní jsem před každým závodem (1–2 dny), ale před maratonem déle (cca týden před), noc před startem moc nespím a ráno pak přijde totální defekace :) Ale má to i své výhody, ještě jsem při závodě nikdy nepociťoval nutkání na malou nebo velkou stranu…

Nervózní moc nebývám, jen pociťuji určité napětí. Před závodem spím na své poměry docela dobře. Na WC před závodem potřebuji, ale většinou jen na malou a to mám z toho jak se snažím před závodem dobře zavodnit.

nervozni jsem tak cca 20 min pred startem, z toho jak to bude nebo nebude bolet , ale takhle moc dopredu ne, to berete nejak moc zodpovedne, vzhledem k tomu, ze to delate pro zabavu. kdyz se to nepovede tak se snad nic nedeje, za rok tady bude stejny zavod znova a ja se muzu zlepsit.

Nervozita je priamo umerna casu a namahe, kolko clovek venoval priprave. Kebyze som sa flakal v treningu a celkovo som sa pri nom nepretrhol, tak okrem par minut pred startom nie som nervozny. Ked som trenoval ako blazon a obetoval tomu strasne vela casu a inych aktivit, tak som velmi nervozny. Nervozita je fajn a bez nej nemozes podat dobry vykon. Treba vsak vediet, ako ju usmernit, aby Ta hnala dopredu a nie zvazovala nohy. Na to sa treba sustredit v treningu. Ked ma caka nejaky brutalny trening, tak uz byvam nervozny cele poobedie- je to dobra priprava na pretek. Jirkoun- chapem aj Tvoj postoj, ale ked beries sport vazne (aj ked sa nim nezivis) a venujes mu viac nez 5–6 hodin do tyzdna, tak mas zaujem na tom, aby sa Tvoja drina zurocila. A potom nastupuje nervozita- z ocakavanej bolesti, z neistoty, ci to dokazes pretavit do vykonu, zo superov, o ktorych nevies ako na tom su,… Pre mnohych je to dovod, preco sa tomuto sportu venuju- ten adrenalin a napatie. Beh je sice bezkontaktny sport, ale patri k tym najbrutalnejsim s jasnym vyledkom hovoriacim samym za seba. Ten, kto pretne cielovu pasku skor, je vitaz- az do najblizsieho zavodu.

Když jsem běhal své první závody, dokázal jsem nespat před každým. Pak jsem to zlomil tím, že jsem si dal víc než třicet závodů za rok a z nich pro mě bylo jen 4 nebo 5 významných. Od té doby spím dobře. Před startem důležitých závodů mám spíš pocit, že se mi zmenšil močák a zkrátily střeva. :)