Přesto jsem z důvodů nepochopitelných u tohoto závodu zůstala a kromě ročníků, kdy se závod zrušil, a jednoho těhotenství, jezdím dosud.

Doby se změnily. Závodníci na start nejezdí MHD, oblečeni z domova přímo na start bez možnosti kdekoliv cokoliv odložit, nemažou vosky SKIVO a téměř všichni jezdí na lyžích světových značek. Změnila jsem se i já. Zestárla o více než 20 let, začala jezdit i jiné lyžařské závody a leccos jsem na nich už zažila, a - na rozdíl od dob svých začátků  – jsem se stala běžcem.

Často slýchám: „Ty se máš, ty máš kondici z běhání, pro tebe 50 km na lyžích nic není“. A jak to opravdu je? Běh na lyžích a na suchu na dlouhé tratě má jistě společnou vytrvalost, ale lyžování chce svoji techniku, kterou se člověk jako samouk moc nenaučí a pak mu to celý život chybí (je to špatná, ale pravdivá zpráva). U běhu je to jinak – běžet může každý, i tam jistě hraje roli technika, ale mnohem méně. Je tedy lepší běh, nebo běžecké lyžování? A jak se to vlastně doplňuje a liší?

Běžec, ten se má – není omezen skoro ničím a může běhat kdy a kde chce. Třeba taková roční doba – horké léto, kdy se teploty blíží 35 stupňům, nebo zima, kdy naopak je mínus 20 stupňů. Tyto extrémy nepřináší žádnou radost, ale běh to nevylučuje. Běhání na lyžích je sezónní záležitost, zimy jsou docela krátké, v posledních letech pořád kratší. Nebo tratě – běhat se dá všude i ve městě, v lese, na poušti, v horách, na louce, na pláži. Na běžky musíte nejčastěji do hor a ještě doufat, že budou připravené stopy, nebo že alespoň nebudete ten první „prošlapávač“.

Zaběhat si můžete jít bez problémů po práci, v podstatě v každé denní i noční době. Jít na běžky je o hodně časově náročnější. A co vybavení? Jednou jsem jela do Frankfurtu na maraton a moje taška se všemi věcmi omylem zůstala doma. Nakonec jsem běžela ve vypůjčených botách a oblečení, ve kterém jsem přijela a byl z toho nadlouho osobní rekord. Kromě bot jsem nepotřebovala nic.  Pokud si zapomenete lyže, hůlky i boty, vosky a ještě teplé oblečení, tak si moc nezalyžujete. A což teprve mazání lyží! Znám mnoho kamarádů, kteří na lyže nevyrazí, protože se bojí, že špatně namažou (pravda, ti nevyrazí zpravidla ani běhat), ale namazat lyže je často o nervy a zdaleka ne vždy se to povede. Když při běhu náhodou obujete „horší“ boty, tak se zase tolik nestane.

No jo, je to jasné, nemá běžky ráda, tak je pomlouvá. Ne, ne, lyžování má proti běhu i mnoho předností. Prvně – vydrží do velmi pozdního věku a zdaleka tolik nevadí poničené klouby a méně výkonné plíce. Stačí se v Jizerkách rozhlédnout, kolik „dědků“ je ve stopě, a to jich většinu vůbec ani nedojedu. Dále – když to náhodou na lyžích moc nejde, tak se nejen tolik netrápíte, ale ještě to je mnohem méně vidět než při běhu. Když při závodě někdo na běžkách neběží, ale trochu popojde, tak se to ani nepozná, pokud jdete na maratonu pěšky, je to vidět mnohem více.

Na lyžích ujedete mnohem více kilometrů s mnohem menší námahou, s kopce se svezete, což při běhu bohužel nejde. A co teprve ti udělanější – ti z toho z kopce vytěží navíc vyšší rychlost a to v běhu také neplatí. Na lyže také vytáhnete i méně zdatné kamarády, něco ujedete, bude legrace a skončíte v hospodě. Zkuste nepříliš sportovního kolegu vytáhnout na „jen patnáctikilome­trový“ běh. Skončíte taky v hospodě, ale příště s vámi asi nikam nepůjde.

Že nejde určit, co je lepší? Ano, nejde. Zkusme tedy obojí! Jako je krásné běžet měkkou pěšinkou jarním vonícím lesem, je stejně úžasné za mrazivého rána svištět zasněženými horami nekonečnou bílou stopou. Pokud po ranním 10 km běhu přidáme 25 km na lyžích, užijeme krásy obojího. Letošní zima bude snad dlouhá. Když to vydržíme, uvidíme, jak budeme vypadat v březnu. Povíme si to na prvním jarním maratonu.

Je sobotní večer před závodem, už dva týdny mrzne a zrovna teď přišla inverze. Na internetu píší, že nejteplejším místem v Česku je tento večer Bedřichov v Jizerských horách. Je to skoro k neuvěření, ale ve výškách nad 1000 m je teplota nad bodem mrazu. Mazání se rovná pohledu do křišťálové koule kombinovaného se středověkou alchymií. Vrstvím vrstvy vosku podle profilu trati a doufám, že se nespletu. Nemažu jen svoje lyže, ale i rodině a kamarádům. Když to netrefím, ostatní právem vynadají za zkažený závod mě. Tak jdu raději spát, ráno stejně nemůžu přemazat najednou šestery lyže… V pondělních novinách psali, jak bylo snadné namazat. Ano, kdybych věděla, jaké krásné počasí bude, bylo to skutečně snadné. Po bitvě je každý generálem.

Budím se do jasného mrazivého dne, inverze se nekoná. Stadion je zalitý ranním sluncem, pravá zimní idyla. Start je velmi pohodová záležitost, každý si čipem měří svůj čas, není kam spěchat. Vzpomínám na dřívější tlačenice 100 metrů po startu – stála jsem tam i 20 minut a poté jsme se pomaličku sunuli, lyže na lyži, do kopce. Dnes si stoupám, sice v davu, ale skoro podle svého tempa. Později se to ještě o mnoho zlepší a místa bude dost a dost.

Zdejší trasu důvěrně znám. O víkendech ráno běhávám právě po těchto běžkařských tratích, je to dobrý silový trénink, zvlášť v hlubším sněhu. Vybíhám ráno ještě za tmy s čelovkou, užívám si buď prašanu, nebo naopak rolbou upraveného sněhového „manšestru“, tolik připomínajícího písečný manšestr saharských dun. Při návratu z tréninku míjím první lyžaře stoupající vzhůru. Jsou docela udivení, že je v těchto místech a tuto dobu možné potkat běžce. Na rozdíl od nich se já vracím, a oni mají celou trasu před sebou. Těžko říci, kdo se má lépe.

Známé kopce mi připadají kratší, musím si ale přiznat, že na dobře namazaných lyžích je to mnohem větší pohoda, než běžet bez nich. Z kopců dolů to platí dvojnásob. Jedu a užívám si to. Sem tam zobnu něco na občerstvovacích stanicích, ty jsou stejné jako na maratonech, stejná skladba banánů a sušenek, místo studené vody máme teplý čaj. Ano, lyžařské závody jsou větší pohoda, sice se více bojím před startem, zda mám dobře namazáno, ale když lyže jedou, všechny problémy mizí. Obávaný kopec je na třicátém kilometru – stoupání od Smědavy. Často tam stojí televize a snímá různé styly – nestyly stoupání. Tady se opravdu láme chleba.

Dnes mi to ani nepřijde. V létě jsem tudy s kamarády běžela čtyřicetikilo­metrovou trasu, tady jsme byli zhruba v půlce a v prudkém stoupání jsme toho měli dost. Dnes jsem také v polovině, ale až se dostanu na hřeben, druhá půlka je víc z kopce a to je na lyžích o hodně rychlejší… Docela to utíká, zbývají poslední kopečky a dlouhý sjezd do cíle. Udivuje mě, jak krásně drží vyřezané stopy, organizátoři se opravdu vytáhli. Na maratonu  obvykle poslední kilometry dost bolí a chci být už v cíli. Na lyžích to neplatí – závěrečný sjezd je třešničkou na dortu, klidně by mohl být o nějaký kilometr delší. Na kterém maratonu si to řeknete?

A jsem v cíli, další ročník mám za sebou, letos je to ale zážitek, který patří k těm úplně nejlepším. Co mě ještě čeká? Máme teplé jídlo (znalci jistě vzpomenou na slavné nudle před třemi lety, které nechtěly rozmrznout ani doma v mikrovlnce), vyhřívaný stan, no prostě samá „pozitiva a sociální jistoty“. Tak za rok se, doufám,  uvidíme na startu! Nesmíte ale být moc rychlí, startuji ze zadních pozic.