Napsala jsi knížku veršů z běžkařského prostředí – Jasanové básně. Pro koho jsi ji psala a komu bys ji doporučila?

„Jasanové básně, které ilustrovala rumunská umělkyně Ana Banica, jsou pro všechny lyžaře. Já jsem totiž spíš lyžař než básník. Jízda na starých jasanových lyžích mě inspiruje a dělá ze mě básníka, jindy se mi to totiž nestává. Když si nazuju jasanky a rozjedu se, tak mě z ničeho nic napadají verše.“

Jak bys svou knihu v krátkosti představila?

„Básnička Ďábelská prkýnka je třeba o tom, jak čerti vymysleli ski a vosky a pak je doručili hraběti Harrachovi do Krkonoš. V básni Skokan se skokem na jasankách zázrakem ocitnu v minulosti a zalyžuji si s mistrem sportu Ottou Berauerem v Krkonoších. Je to vlastně tak trochu naučná knížka, každý lyžař by měl přeci vědět, kdo byl Otto Berauer nebo hrabě Harrach, ne?“

Bezesportu. A co ty? Nedávno ses po třech letech práce a sportování v Bukurešti vrátila domů. Jaké to tam bylo? Jak se aklimatizuješ na Prahu?

„Rumunsko mi přirostlo k srdci a stýská se mi velice. V Praze mě najednou nikdo nezdraví „Rukulíbám, milostivá“, a do hor je to o kus dál. Z Bukurešti může být člověk do dvou hodin jízdy ve výšce 2 500 m, o tom se nám může v Praze jenom zdát. Asi se tam budu muset vrátit na Ciucas Marathon nebo na můj oblíbený ultratrail Marathon Piatra Craiului, který se běhá první víkend v říjnu a podmínky mohou být letní nebo zimní, podle toho, jak to padne, protože tou dobou se láme v Karpatech sezona. Na druhou stranu jsem ráda, že tady v Čechách je sportování běžná věc. Všichni kamarádi běhají, lyžují, cestují. V Rumunsku jsou koníčky stále ještě luxusem. Život v pohybu a v přírodě láká jen málo nadšenců. Komunita lezců, běžců a aktivních sportovců je relativně malá. Řekla bych, že na to teprve musí přijít.“

Jaký byl tvůj sportovní loňský rok?

„Loni v létě se mi podařilo sundat pytel z Chan Tengri – 7 010 m. První pokus v roce 2011 skončil neúspěchem, vrátila jsem se tehdy s omrzlými prsty. Tentokrát byly podmínky na kopci příznivější. Lezla jsem stejnou cestou jako minule, ze severního Inylčeku na kazašské straně. Nejprve je nutno překonat vrchol Čapájev – 6 100 m, poté se sestoupí na sedlo v 5 800 m.n.m a odtud strmě po skále na vrchol. Fixní lana dělají horu přístupnější, ale podmínky na téhle nejseverněji položené sedmitisícovce bývají dosti kruté. Vichr a mráz z Tian Shanu jsou pověstné.“

Tvou velkou vášní jsou expedice do vysokých hor. Máš jich za sebou celou řádku nad 7 000 m.n.m. Co plánuješ letos?

„Chtěla bych dokončit Sněžného leoparda, proto se chystám na Pik Pobedy. Z Čechů, pokud vím, tento titul získal jen Standa Šilhán v roce 1989. Předpokládá to vystoupit na všech pět sovětských sedmitisícovek. Mně se již podařilo zdolat Pik Komunismu, Chan Tengri a Pik Korženěvské. Zbývají dva vrcholy. Aklimatizovala bych se na Pik Lenin a pak se přesunu do základního tábora na ledovec jižní Inylček a uvidím, jestli se zadaří. Pik Pobedy je velké sousto, mám před tou horou respekt.“

Na tyto náročné výstupy je zapotřebí se dobře fyzicky připravit. Běháš několikrát týdně v pražské Stromovce a potkali jsme se na běžkách v Jizerkách. Co ty a závody?

„Loni jsem poprvé zkusila Krkonošský survival. Zimní závod tříčlenných týmů začíná orienťákem na Pomezních boudách, pak se běží v noci přes celé Krkonoše, brodí se studené Labe a končí se k večeru někde za Rokytnicí. Docela mě to zničilo, vzdálenost je to veliká, terén ne vždy schůdný a hlavě jsem bojovala s nedostatkem spánku. Vlastně jsem si říkala, že už to nikdy nechci zažít znova. Ale po roce už mi pookřálo a už jsem zas přihlášená.“

Jaký je tvůj vztah k běhání?

„Ranní běh ve Stromovce je moje velká radost. Nazuju boty a běžím a to mi stačí ke štěstí. Jen je to trochu placaté… Ideální trénink je někde na horách, ale když nejsou kopce, musí stačit Stromovka. Při běhání relaxuji, mám výdrž a štěstí, že mi nohy běhají samy.“