Čeká mě totiž „poprvé“ na tomto laufu, který naopak načíná svoji druhou padesátku. Předně, je potřeba si přiznat, že je asi v lepší kondici než já. Přitom před týdnem a něco bych mluvil drobet sebevědomě – s kamarádem Martinem Peštou, který mě mimochodem do marketingového týmu Jizerské 50 přivedl, jsme si dali trasu závodu nanečisto (poprvé klasicky) a šlo to skvěle. Na kopci jsem byl první s náskokem a pak při čekání jsem plánoval, jak to udělat, aby mě při závodě nechytil. A tak jsem v tom chladu chytil chřipku.

Naprosto jasno mám ohledně mázy. Od loňska mám běžky s kožíškem, takže mažu jen skluzný vosk, aby to frčelo z kopce. Nahoru drží obstojně, a pakliže to smeká, tak spíš dílem mé nedokonalé techniky či dokonalé netechniky, chcete-li.

Jednoduše, myslím, že se není čeho bát. Za odměnu mám od kamarádky z organizačního týmu číslo 999. „Původně jsem ti chtěla zaplatit FIS kód a dát tě do elity, aby sis to užil se vším všudy, ale taková svině nakonec nejsem,“ odpovídala mi na dotaz, proč mě dala tak zbytečně dopředu. Myslím, že si v neděli po deváté pokorně stoupnu do čtvrté vlny. Někam na kraj a hodně dozadu. Cítím se víc jako (j)elito než elita.

A pak už ten příběh bude pro nás všechny plus minus stejný a přitom diametrálně odlišný: nahoru K Buku, Kristiánov, Rozmezí, Knajpa… Jizerka, Smědava, ****ný kopec ze Smědavy, Krásná Máří, Olivetská hora, cíl. Netroufám si odhadovat čas – sním o tom dát to pod čtyři, modlím se za čtyři a půl a doufám, že to nebude přes pět. Umístění je mi fuk, hlavní je porazit Peštu.

Ať už míříte na start závodu znovu, nebo poprvé, užijte si to. Já to mám v plánu. SKOL!