Při diskusi ohledně bot jsem si vzpomněl na „stará dobrá 80. léta“, kdy se jako sportovní boty i boty tzv. na ven nosily „kecky“, který se vyznačovaly skutečně minimalistickou podrážkou. To však není hlavní. Jímá mě nostalgie, když si vzpomenu, jak jsme v tělocviku poprvé běželi 1500 m někdy v pátý nebo šestý třídě, já byl ze třídy první za 6:25 (ano, dodnes si to pamatuji na rozdíl od pozdních rychlejších časů) a týden mě pak bolely lýtka, protože se běhalo bez předchozího tréniku. Učitelky tělocviku před námi obávanou patnáctistovku tajily, abychom se nehodily marod. Většina děcek to přepálila a někteří museli přejít do chůze. Vítězila vůle, trochu natrénováno měli jen fotbalisti. Taky vzpomínám na chudiny některý holky, tedy z jinýho pohledu ty šťastnější nahoře přírodou více obdarované, kterým to při běhu hodně překáželo k pobavení nás náctiletých spolužáků. Jaký máte vy vzpomínky na první školní běhy?

>> mulisak, 15. 06. 2010 15:31:29

V podstate dost podobne a to to neni zase tak dlouho. Ze mame bezet pomalu, abychom zvladly celou trat, to nam nikdy nikdo nerek. Jednoduse jsme to museli odbehnout co nejrychleji a kdo to nezvladnul za cas x, dostal dvojku, kdo to nedal ani za cas y mel za tri… takze jsme to vsichni prepalili a rudi presli do chuze uz v pulce. Behali jsme v parku mezi kvetoucimi stromy, kde jsem pravidelne dostavala nabeh na zachvat dusnosti, do cile jsem dorazila vzdycky sipajici a nastvana, ze stejne budu mit nejlip trojku nebo ctyrku. Boty se neresily, stejne tak, jako jiz zminovane podprsenky. To byl dalsi duvod, proc jsem nesnasela beh – kdyz se mela behat sedesatka, kluci se shromazdili u trate a mohli se potrhat smichy a ja jsem mela dycky hrozny vztek a sto chuti jim nakopat ty jejich stupidni pubertalni zadky. Takze nejen, ze jsem dostala dalsi blbou znamku, ale jeste jsem byla nucela se nechat takhle verejne okukovat a komentovat. Des. Doufam, ze dnesni holky uz to maji trochu zmaknuty, maji dobre podprsenky a rozdeleny telocvik :) A lepsi telocvikare.

Pro mne byl tělocvik velkým problémem, nejprve kvůli vysoké nemocnosti a na střední kvůli častým absencím kvůli matematickým a dalším olympiádám a soustředěním. Základy strategie nám samozřejmě nikdo nevysvětlil, mezičasy jsme si neměřili, takže když jsem běžel 1500 metrů nebo 12 minut, tak jsem se také snažil držet posledních děcek a pak odpadl. V prvních třídách doslovně, tam mi vyučující zakázala pokračovat, nicméně ani to jí nezabránilo mi dát pětku, poté tam bylo zpomalení s nejlepším výkonem na ZŠ kolem 2100 metrů na 12-minutovku. Bohužel mi nešly ani sprinty, tam jsem za poslední místo běhal trestná kolečka. Celkově přístup vyučujících k běžecké části tělocviku považuji za dost tragický a je škoda, že tím mohou od běhání mnohé studenty odradit na celý život … Však jsem se k běhání dostal až v roce 2007, během svého pobytu v Bratislavě, kde jsem poprvé díky přátelům poznal, že sport i běh mohou být prospěšné (na VŠ jsem chodil do basketu, ten mě sice bavil, ale nešel – netrefil jsem koš nebo neuměl dobře nahrát, takže jsem za celou hodinu dostal míč do ruky třikrát, protože mi nikdo nenahrál).

No já byla na tělocvik antitalent, bavily mně kotrmelce a vybíjená, v 6. třídě v pololetí jsem dostala za 3, já jinak měla skoro samé jedničky, tak to byl mazec…Tak jsem šla do sebe, začala po ránu trochu rozcvičkovat, zkoušela jsem s bráškou (o 2 roky mladším) skákat třeba do dálky a ono se to otočilo…na konci roku jsem měla z TV za 1 a bronzový odznak zdatnosti…byla jsem na to děsně pyšná, protože to bylo zasloužené. Na jeden běh si pamatuju, asi v 7. třídě, nevím tedy, jestli to bylo 300 m (nebo víc), ale dala jsem to těsně pod 1 minutu, za jedničku a dodnes si pamatuju úplné černo před očima ke konci. Tělocvik mně začal bavit, ale bohužel kvůli skolióze páteře atd. mně ho doktor od 8. tř. zakázal, mohla jsem jen plavat a já to tenkrát moc obrečela. Jinak na tělocvik jsme byly holky zvlášť (s béčákama) a kluci zvlášť.

U nás byl tělocvik oddělený od páté třídy, takže taky žádné interakce. :) Já naopak na tělocviku měl nejradši „dlouhé“ běhy. Sprinty mi šli asi až od 7.třídy, kdy jsem začal chodit na karate. Tam byli panečku tréninky, po prvním mě všechno bolelo týden. Ale 12min. a 1500m mi docela šli vždy. Ve třídě jsem patřil k nejlepším. To míčové hry jsem neznášel, bez bríli jsem nevidel balón, tak jsem musel běhat dvakrát víc než ostatní, všude jsem doběhl a pak mě o míč někdo obral. :)

>> SlavoK, 15. 06. 2010 16:30:04

Já nosil brýle, ale měl je na ZŠ rozbité několikrát za rok, téměř vždy kvůli nějaké míčové hře (vybíjená, fotbal a podobně) 

>> mulisak, 15. 06. 2010 15:31:29

1500 m byl pro mě horor, odpadl jsem většinou ještě před půlkou. Myslím, že někteří tělocvikáři dokáží (nebo spíš dokázali, jak je to dnes nevím, ale doufám, že došlo k nějakému vývoji) zhnusit sport spoustě svěřenců.

No to se mi stalo párkrát taky, proto jsem je přestal nostit. Pamatuji jednou jsme šli do školy v přírodě na 3 týdny. Nevím proč, ale i když mi to s míčem nešlo, tak brankář jsem byl nejlepší. Asi proto, že když se míče odrážejí od brankéře tak to tak nevadí, jako když se odražejí nahrávky od útočníka. :) Tak jsem se hned první den postavil do brány a abych si nerozbyl bríle, sundal jsem si je z nosu a strčil do přední kapsy kalhot. Rěknu vám, že to moc bezpečné místo není. A tak jsem 3týdny neviděl na tabuli, zato brankáře jsem dělal bez problémů.

Dodnes si pamatuju, jak jsem v necelých 13 letech dal 1000 m za 3:25 a vyhrál mezitřídní přebor gymplu. Běh a fotbal (v Drnovicích to ani jinak nešlo, to sme hrávali denně, takže se člověk pořád hýbal) mi od přírody tak nějak šly, naopak gymnastika a silové záležitosti jako šplh naprostá hrůza, ostatní disciplíny řekněme průměr. Tak se mi povedlo dostat z TV trojku, když ostatní předměty byly samé jedničky Strašný zážitek byl, když mě učitel na velkém gymplu nominoval na okresní přespolák, kde se šlo 3600m. To už z fleku snad ani jít nejde, takže jsem si už po 2km vrhl.

jé, to je hezké téma!

já tělák nesnášela, páč jsem bývala a jsem doteď poleno.

hlavně míčový hry horor.

běh mi i šel, protože si pamatuji, že jsem běhávala s kamarádkama…od­poledne, abychom nebyly tlusté:-D

ale šly mi opět ty delší tratě jako 1500 atd.

ale třeba 80 m jsem byla schopná běžet i 30 sekund.:-P

a pak na střední mě bavilo, že jsme chodili do posilky a do bazénu ob 14 dní myslím.

dokonce jsme jednu chvíli uvažovala že bych se dala na kulturistiku nebo tak něco.;-)

Ještě teď mi naskakuje husí kůže, když si na to vzpomenu. Týden dopředu jsem nespala a hrozila se toho dne, kdy budeme běhat 1500m.Byla jsem malá, kulatá, pomalá a všichni se mi smáli. Nenáviděla jsem tělocvikářku,tě­locvik a nejvíc běhání. Asi někdy od puberty jsem si řekla,že s tím něco udělám, a až díky tělocvikáři, který nám nabídl širší škálu sportů, včetně aerobicu, posilovny, vodáctví, turistika, kolo a každý si prostě našel to svoje, jsem zjistila,že sport je vlastně fajn.. A najednou jsem nebyla kulatá a ošklivá a nikdo se mi nesmál. Nejsem bůhvíjaký talent, ale sama mám radost, že, i přes ty katastrofické začátky, jsem to kouzlo sportu a běhu vůbec objevila. 

V Praze 6 – Břevnov (ZDŠ Pod Marjánkou) to bylo v 2. polovině 60. let jinak, než většina zde uvádí. Jednak od 6. třídy byly děvčata od nás při tělocviku odděleny, takže jsme neměli co obdivovat , a jednak o delších bězích než 60m jsme si mohli nechat zdát, ty se vůbec neběhali! Já jsem stejně končil při těchto 60m sprintech na chvostu, a tak jsem jsem nemohl objevit kouzlo dlouhého běhu (je ale 1500m dlouhý běh?). Ale při fotbale jsem naběhal km určitě dost, neboť jsme ho hráli prakticky každodenně mnoho a mnoho hodin.

Bratislava, zaciatok osemdesiatych rokov. Na telesnej (ZS) merany beh 2× do roka – 60m a 1500m (vyssie triedy). Ziadny trening, ale na zaciatku telesnej trosku behania a bezeckej abecedy.

60m bolo trapne pomale (11s?), jedna 1500m bola celkom vydarena (6:13) – asi v siestej/siedmej triede, dalsia bola des, umrel som niekde na 1000m a spoluziak ktoreho som sa dovtedy drzal ma trhol o 200m. Vo vedlajsej triede bola kocka co to dala za 5:40 – lepsie nez vsetci chalani. A nebola take chude lahke tintitko, krivky na spravnych miestach (uz na zakladnej!).

Teraz sa (v 40-ke) chystam prekonat ten osobak na 1500m, hadam to vyda…

2× ročně běžet 1500m jsem taky nenáviděl, ale hlavně mi vadil přístup učitele. Nutil nás před tím měřeným během zaběhnout ještě jedno „rozehřívací“ kolečko. Jako by nestačilo, že jsem musel uběhnout 5 koleček, ale na začátku nedobrovolně ještě jedno navíc „pro moje dobro“, které mi určitě ubralo minimálně několik minut při hlavním výkonu .

My měly na tělák sadistku Strakovou – řečenou Stračenu. Nutila nás běhat 1500 v pařáku s medicimbálem nad hlavou 2× za hodinu. Díky gymnastickému tréninku mi to až tak děsivý nepřipadlo, ale pamatuju si to dobře, dost živě. Můj odpor k běhu mi pak vydržel až do 37 let. Škoda!

A já jsem měla tělocvik docela ráda, i když jsem po rodičích (oba absolventi FTVS) předpoklady moc nepodědila…Třeba na prvním stupni jsem musela chodit na doučování na skok přes kozu, taky jsem hodila krikeťákem ve 4. třídě asi 10 m, div jsem si zubila nevybila, prostě talent:-) Běhy byly ok, pamatuju si úplně první čas na 50 m – 9,6 v 5. třídě, potom 60 m asi v osmičce za 8,1, 1500 m mi nevadilo, ale zázrak to nebyl, tuším osobák 6:29. Zato jsem uměla 490 do dálky a nakonec se mi povedlo i 43 m granátem, když jsem přišla na to, jak se to dělá:-) Výsledek byl ten, že ač ze zdravotních důvodů osvobozená ze TV, pořád jsem školu reprezentovala na Středoškolském poháru v dálce a tuším tam byl i oštěp a disk:-) Po maturitě se mi ovšem aktivní pohyb – a běh především – na 10 let úplně vzdálil a znovuzačátky docela bolely…

Zo strednej si pamatam branecky, behom cez Novy Most zo Stareho Mesta do Petrzalky s nasadenou plynovou maskou. Dychalo sa cez nu dost tazko, skoro som skolaboval. Nastastie to po nas chceli len raz.

Na základce jsem naštěstí měl tělocvikáře, který nás dlohými běhy nemučil. Zastával názor, že máme být celou hodinu tělocviku v pohybu a má nás to bavit, takže Stando díky !

Na střední škole už nás známkovali podle výkonů, takže výmyky, stojky na bradlech a běh do Pekla a zpět (u Nového Města n.M.) mi tělocvik a běh na dlohé trati dost znechutily.

Pro příštích 25 let byl tedy běh pro mě tabu, škoda, že jsem jeho krásu neobjevil dřív.

>> SlavoK, 15. 06. 2010 16:43:12

ted si uvedomuju, ze jsem asi taky chodil na telak bez bryli, proto asi ty zamlzene vzpominky:). 1500 jsem mel taky celkem dobrou, ale to jeste nebyla takova hruza, zato na stredni jsme bezeli 3 km, kolem reky a pulka tridy brodila, aby si to zkratili:). a kdyz nas ucitel chtel znicit, tak jsme delali kruhovy trenink s naradim s castym vlozenim žabáků, druhy den jsme nemohli chodit.

Nezapomenutelným zážitkem na běh a tím i od běhu odrazujícím na spousty lety byla pětistovka v brněnských Lužánkách na střední škole – v bílém tričku, modrých trenýrkách a jarmilkách 

Já jsem prošel tělocvikem v pohodě. Žádné velké extrémy. Na základce jsme dělali všechno možný. Fotbálek, basket, vybíjenou, trochu gymnastiky (výmyky, přeskoky, kruhy), atletiku (hody, skoky, běhy). Z běhů 60m a 1.500m. Dodnes si pamatuju na 1500m čas – 5:45, který se mi po těch letech zdá naprosto neuvěřitelný – jak jsem to mohl v cca 12-ti letech zaběhnout?? Musím si to teď zkusit, jestli se vůbec přiblížím.

Na gymplu byla náplň obdobná, akorát víc volejbalu a basketu. Na VŠ už je to samostatný výběr sportu, takže 1.rok futsal a 2.rok pinec.

Jinak podle mě hodně záleží na tělocvikáři. Na ZŠ to byl všestraný sportovec, takže pohoda a na gymplu už trochu vyžilý a pedantský borec se zalíbením v basketu, ale „výuka“ rovněž v rámci zdravého rozumu.

Zkrátka a dobře si nemohu stěžovat.....

Já mám na školní běhy vzpomínky příjemné. Pravidelně jsem začal běhat až v 25 letech – předtím jsem lehce koketoval s plaváním. Takže fyzička moc dobrá nebyla – ale v rámci třídy to bývalo ještě dobré. Na základce si pamatuji, že zatímco já jsem 1500 běhával asi kolem 5:40, tak většina kluků si počkala ve křoví, až budu v posledním kole a pak se teprve přidal – byli to fotbalisté, tak jim to učitel uvěřil Jednou jsem dokonce běžel za školu. Těšil jsem se jak blázen – jenže jsem onemocněl a 1500 zaběhl kolem 6:00 v záchvatu kašle a horečce kolem 38,5°C. Na gymplu si pak pamatuji na 1500 v obrovských bolestech asi za 5:20 (po sundání ponožek byly na obou chodidlech obrovské krvavé puchýře). Měli jsme tam jednoho výborného běžce, který nám vždy rozbíhal tempo na jedničku Ale nejvíce si pamatuji na pana učitele Cibere. Většina studentů ho ráda neměla, ale mě vyhovoval. Vždy nám řekl, dejte si 1500 na rozběhání – a když to bude v tom a tom tempu – můžete jít hrát fotbal – jinak budete běhat dál. Většině lidí tak běh definitivně znechutil – u mě naopak vypěstoval dobrou fyzičku. Poté byl bohužel z gymplu odejit – a moje fyzička byla v nenávratnu – jen jsem tloustl a tloustl – měl jsem až 100 kg. Na VŠ jsem pak během 3 měsíců shodil přes 25 kg – ale to už je jiná písnička Závěrem jedna pikantérie s panem Cibere – řekl nám, že si na další hodinu máme přinést teplé oblečení – že půjdeme běhat do parku. Nikdo si to samozřejmě nepřinesl. Ale k překvapení nás všech jsme stejně v mínus třech stupních běhat ven šli – a hodinu jsme běhali v parku v trenkách a tričku s krátkým rukávem 

Atletika a míčové hry mě v dětství docela bavily, ale problémy jsem měla při tělocviku s gymnastikou a hlavně uměleckou gymnastikou-cvičení s kužely. A taky mě asi dvakrát na gymplu zdobila vysvědčení trojka z tělocviku. Protože sprinty jsem měla za pět a nejdelší, co se běhalo za mě byla 600m dlouhá trasa a tam jsem tenkrát z holek byla druhá. Jinak já byla dost sportovní antitalent, z dětství jsem uměla jen plavat a bruslit, s lyžemi jsem se setkala až na vejšce a na kole jsem se učila, když se učily na něm má děcka-ve třicetitřech letech:-)

Upřímě, když vidím výrazy svých dětí po mé větě: " Vypni ten krám a jdi ven!! je mi jasné, že i ony budou vzpomínat na nějaké drsné zacházení v dětství. 

Z TV na ZDŠ si vzpomínám na hrůzu při soutěžích družstev v tělocvičně a pak ve vyšší třídě když nás na začátku hodiny vypustili oběhnout asi 2 kola na hřiště a závodily jsme vždycky s Matějkovou, byla to věc cti, ona dělala atletiku, já z vůle rodičů orienťák. Na gymplu, a je to smutný, jsem pořád zůstávala mezi slepýma jednookým králem, když došlo na kolečka na hřišti, zato pak po letech nehýbání se došlo na zápočty a zkoušky z TV na VŠ při dálkovém studiu. Na 12minutový běh k přijímacím zkouškám krátce po porodu jsem hrudník ovázala fáčema, abych aspoň trochu utěsnila co netěsnilo a neohrožovala sebe ani okolí a v průběhu studia jsme vypracovaly celou metodickou řadu fint, jak se beztrestně vymknout z různých úkonů, hodně osvědčený byl zakrvácený kapesníček u nosu. Na lyžařském výcviku pomohly zanechávané hnědavé stopy od zrezivělých hran mých lyží vytažených ze stodoly (byla už 90. léta a stále jsem byla majitelkou lyží SULOV s vázáním MASSAG co mělo lanko kolem paty a šněrovacími červeno- černými lyžáky CHOPOK) . Na něco nepomohlo nic, třeba zápočet, na který mimojiné bylo nutné hodit danou vzdálenost granátem, jsem opakovala několikrát a to až po tvrdém tréninku se zakoupeným gumovým granátem v OD Máj.

Můj taťka měl trochu zvláštní výchovný způsob, bývala bych měla zájem zkoušet i nějaké sporty a činnosti, ale… ukázal mně to tak 1–2 x a když mně to nešlo, tak mně zesměšňoval, kritizoval a zvyšoval hlas, možná, že to myslel „dobře“, ale já už to pak radši nechtěla dělat ani zkoušet. Až teď v „pozdní“ dospělosti jsem to dokázala překonat. Dobrý recept je ten, že se člověk nemá brát moc vážně a měl by umět si dělat srandu i sám ze sebe. Takže určitou nechuť zkoušet sportovat nebo se vůbec nějak projevovat ve mně vyvolal taťka a ne učitelé tělocviku.

Přidávám se k názoru na příšerný tělocvik na základce. Nebyla jsem úplný sportovní antitalent, ale zrovna třeba běh byl vždycky hrozné utrpení. Mrzí mě, že nám tenkrát nikdo neřekl, že je třeba dobré trénovat a jak na to. 1500 m se rovnalo smrti. Od půlky chůze, šílené pícháni v boku … ale byla jsem s většinou. U nás to snad uběhli tak 3 holky ze třídy. Mám ještě humornou historku z osmičky. Měla jsem v 7. třídě zlomenou nohu z lyží a to dost škaredě, takže jsem celý rok necvičila. V osmičce jsem to chtěla zkusit, ale když mi paní učitelka hodnotila můj skok do dálky, kdy jsem se opatrně rozběhla a doskočila na jednu nohu, páč ta druhá nebyla úplně 100%, na známku 4, tak se rodiče rozhodli, že mi nebudou kazit vyznamenání trojkou z TV, takže mě znovu osvobodili. Myslím, že ta učitelka byla trochu magor. 

zajimalo by me, jestli i dneska byvaji telocviky po obede, za nas bezne. jak takova patnactistovka potom vypadala je snadne domyslet:).

No vidíte tady si ztěžujete na tělocvik, my jsme na ZŠ měli učitele, kterej jezdil za náma na skládačce a řval Běhej Běhej. Pak se to obrátilo, začal jsem učit na ZŠ a řekl sem si, proč bych nemohl změnit přístup dětí k běhání, udělal jsem kroužky fotbalové, basketbalové a dokonce kroužek Vytrvalostní běh. Pak došlo i na výuku TV. Ze začátku se děti hroutily, když měly uběhnout 300m , ale postupně se to zlepšovalo. Nechápal jsem kolegu, kterej hned 3 týdny po začátku roku šel známkovat 12 minut. Já jsem se k tomu dostal až po 2 měsících a to ještě pouze pokud chtěli. Běh sem zavedl jako dobrovolně- povinný. Na konci roku dokazaly děti uběhnout i hodinovku ( cca 70%- a bez nucení prostě chtěly to zkusit).Samozřejmě jsem jako správný vzor běhal s nima, takže odpadly prupovídky typu „Vám se to řekne vy nemusíte“nebo Chtěl bych vidět vás". Jinak na kroužcích mám jak dívky tak chlapce a není to žádný problém, dívky donutí chlapce, aby se chovali při hře ohleduplnější a kluci se před holkama chtějí předvést. Výborná kombinace, hloupost separovat na Tv dívky a chlapci. Bez ohledu na to, e pokud dívky hrajou s chlapcema basketbal ,tak na turnajích to potom mají o dost jednodušší.

>> runner2, 17. 06. 2010 21:28:13

Auru jsem Ti nedal, protože ji neuznávám, ale jinak máš můj ohromný obdiv.