Často se stává, že běžec nebo běžkyně budí pozornost, o kterou vůbec nestojí. Stydlivější povahy dokonce může pár hloupých poznámek okolí odradit od dalších běžeckých pokusů. Ostřílenější kolegové vám potvrdí, že ve větší či menší míře se s něčím podobným musel vyrovnat každý.
Odkaz na článek

Výstižný článek pro začínající běžce, tedy alespoň pro mě.

Já jsem navíc své běžecké praktiky tajila přes půl roku i v zaměstnání, bála jsem se reakcí od kolegyň.

Píšete, že kdo nás běžce nechápe, je člověk hloupý, ale já mám kolem sebe v zaměstnání vzdělané lidi a přesto reakce od nich byly vesměs negativní /důvody kolegyň , proč neběhat – „špatné ovzduší ",“proboha , vždyť jsi matka, co blázníš",aj./ Trvalo mi pak delší dobu dát se do pořádku. Dodnes lituji, že se to dozvěděly, ono by to sice stejně časem vyšlo najevo, informace o mém novém koníčku se dozvěděly způsobem /chachacha/ že jsem zasílala emailem fotky ze závodu sestře, překlikla jsem se a poslala to kolegyni do práce. Nenaštve to?

Hezké,řekla bych,že tenhle článek napsalo,ale samotné forum,kde před nedavnem běžela tahle bouřlivá diskuse Spousta vět je přímo z úst čtenářů a pisatelů fora.

Moc dobře napsané, naprosto souhlasím. Zažil jsem si to, snad jsem ale exhibicionista a nic takového mi nevadí i když běhám v malé vesnici. Začal jsem v lednu, chtěl jsem jen uběhnout maratón. Tak jsem běhal, často tři pětikilometrový kolečka za sebou. Lidi udiveně koukali, že jim tam pokaždé v půlhodinových intervalech probíhám kolem. Občas jsem zaslechnul nějaké odpornosti, ale těch jsem si nevšímal. Naopak, pamatujisi partu mladých, kteří začali tleskat a povzbuzovat mě, když jsem probíhal kolem. Takové věci je nutné uložit si v paměti, na ostatní zapomenout.

Všem svým známým jsem vykecal, že chci běžet maratón (v 50 letech). Dost se divili, ale všichni mi drželi palce. Bez nich bych to určitě vzdal. Já už prostě už i kvůli nim musel, sám bych to bez nich možná vzdal ještě před startem, i když jsem to měl už zaplacený.

Já chtěl původnš jen uběhnou ten maratón a pak se na to vykašlat. Ale ti lidi kolem co povzbuzovali, ti mi dodali velké odhodlání v tom vydržet. Takže běhám dál. Například včera jsem běžel poprvé až do Německa (bydlím blízko). Já běžel, vedle mě jedna známá na kole. Celých 20 kiláků v pohodě. Lidi na naás udiveně koukali. A já měl z toho dobrej pocit. Snad proto, že se snažím vidět to vše pozitivně. A tak by se na to měli dívat všichni, kteří se bojí ukázat se při běhu na veřejnosti.

>> Lama, 31. 05. 2010 07:25:30

… i „vzdělaný“ člověk může být hloupý, blbost nemá nic společného se vzděláním:-) Navíc skoro každý člověk je líný a hledá tisíc důvodů, proč nejde to nebo zase ono…ale ten, kdo překoná svojí lenost a začne běhat, po čase objeví nové, dosud nepoznané rozměry svého života, většinou mu to změní celý jeho životní styl. Takže se nenech odradit a pokračuj v tom, co chceš ty, držím palce:-)

jeste funguji tmave sportovni bryle, bez pohledu do oci to cloveka znejisti. moc nesouhlasim s tim, ze je jedno, v cem clovek bezi: taky si do prace nevezmete to, v cem se citite nejpohodlneji (i kdyz uznavam, ze to srovnani trochu kulha), podle me i pri behu by mel clovek alespon trochu vypadat – a nemyslim tim druhy extrem se sportovnim licenim:). kvituji s povdekem, ze uz nevidam bezecke trenyrky pres elastaky:).

Blbý poznámky se dají vcelku ignorovat – dělníky z blízké stavby a mechaniky z garáže, kolem kterých běhám, už ostatně přestalo to „makej makej, přidéééééj!!“ na moje smrtonostné tempo kilometr za 8 minut pořvávat, ale nedávno mě zastavil (!) jakýsi důchodce, donutil mě vyndat si sluchátko z ucha (!!) a dostala jsem přednášku, kterak si ničím zdraví a budu chromá a měla bych toho praštěnýho běhání nechat (!!!) – tak jsem věnovala pánovi úsměv hollywoodské hvězdy, poděkovala za dobře míněnou radu a pokračovala v té „sebedestruktivní“ činnosti… (trochu zpětně lituju, že mě maminka vychovala v takové úctě ke stáří, možná jsem přeci jen pánovi měla něco říct – třeba aby se staral o svý…)

>> Lama, 31. 05. 2010 07:25:30 Tvoje kolegyně jsou normální slepice – je fuk jestli jsou docentky doktorky kandidátky věd – prostě jsou to pipky a mávni nad nima rukou. Tím spíš, že pracuješ a máš rodinu, je obdivuhodný, že si najdeš čas věnovat se pravidelně sportu, a dokonce se účastnit závodů! To je přeci skvělý! A z jejich strany je to prostě obranná závist – když něco sám nedokážu, alespoň to shodím u druhého, aby mě to pak žralo o něco míň.

Ja som sa tento rok rozhodla bežať ešte „len“ polmaratón, aby som mala nejaký konkrétny cieľ, prečo ísť behať aj keď je škaredo a prečo behávať intervaly a šprinty, keď to bolí a je to namáhavé Doma som to všetkým povedala a samozrejme, prvá reakcia (podotýkam najbližšej rodiny)bola výsmech a mamina otázka, či mi má zohnať invalidný vozík, aby ma na ňom po tom odviezli domov… Po 4 mesiacoch si už zo mňa rodinka srandu nerobí, všetci sa ma chystajú ísť povzbudzovať na štart aj do cieľa a nvyše, trošku zmenili životný štýl- viac sa hýbu, sestra začala behávať na páse a mama sa chystá začať cvičiť :) Tiež som o tom polmaratóne povedala všetkým známym aj kamarátom, aby som už nemohla cúvnuť :D najprv sa na mňa dívali ako na blázna, vraveli mi, že to nezvládnem, dnes už len hovoria, že by to nezvládli oni a pýtajú sa ma, v akom čase sa chystám dobehnúť A keď sa po skončení rodinnej oslavy prezlečiem do kraťasov a trička, už sa ma napýtajú, čo idem robiť, ale kade idem bežať :DD Takže aj keď sú začiatky ťažké a ani tí najbližší Vám neveria, treba len vytrvať, veď oni si zvyknú a začnú podporovať náš životný štýl 

>> Lama, 31. 05. 2010 07:25:30

Nic si z toho nedělejte. Ty reakce bývají normální, je to závist zakomplexovaných. Nemají tolik vůle, aby se k něčemu přinutili. Také jsem to poznal v novém zaměstnání. V původním mě lidé dost dlouho znali a byli naprosto v pohodě. V novém jsem slyšel lehké posměšky a důvody, že až budu mít tolik práce jako oni tak to určitě nebudu stíhat. Ale pokud někdy zaběhnete Maraton resp. Pulmarathon tak už se návyku nezbavíte. Přeju hodně štěstí a ať Vám to běhá.

>> Lama, 31. 05. 2010 07:25:30

To, že jsou tvoje kolegyně vzdělané ještě neznamená, že nejsou hloupé. Mít výkonný mozek a umět ho správně používat bez předsudků je velký rozdíl.

Dobrý den, Také mám určité zkušenosti se začátky jako každý, ta překvapenost se line napříč věkem. Když jsem začínal byl sem rád za uběhnutí 1500m, takže můj běh vypadal jak cesta pro vodu indiánské babičky, několikrát zastavilo auto jestli nechci náhodou vzít zpět do města. Mládež na zastávkách si mě dobírala jiní soucitně přihlíželi. Podporu jsem hledal především v sobě. Ale já měl úplně jinou motivaci protože mi doktoři tvrdili, že už nikdy sportovat nebudu. Po 14 letech běhání (hoby) se na tyto začátky koukám jen s úsměvem a rád na ně vzpomínám. Říkám si kde pak ti mladí asi jsou? Jde o to rychle si vytvořit oblíbené okruhy 3km 5Km 12km , na kterých se objevují stejní lidé a věřte , že si na vás zvyknou (budou muset), poprvé se usmějou, podruhé vám i začnou fandit. Mě se dokonce přihodilo, že jedna starší babička dokonce i stopovala, jestli se zlepšuji nebo nikoli a tak vždycky říkala „Dneska vám to, ale jde“ nebo tu druhou variantu. Běh je život tak si ho užívejte.

>> Jizi, 31. 05. 2010 10:05:00

..vynadat by mu dokázal každý, tvé jednání je natolik upřímné, bezprostřední až blbé:-), že vzbuzuje obdiv. Mamince bych jako dík za výchovu koupil hodně velkou kytku..

kdysi me zastavila pani vratna na kolejich, kdyz jsem vybihal ven a s vaznou tvari mi rikala: „proc se takhle nicite, vzdyt vy nepotrebujete zhubnout!“ ani jsem nebyl schopen zareagovat:). a zaregistroval jsem jeste nazor z jineho sveta, od vrstevnika: „ale to se spotis, ne? to neni zdrave prece“. to bylo mysleno vazne:)!

Vzpomínám si na jednu pěknou situaci z jiného sportu. Na VŠ jsem pravidelně chodil do jedné malé posilovny kousek od pražského Náměstí Jiřího z Poděbrad. Jednou tam přišli dva borci, oba evidentně pravidelně posilovali, a s nimi takový střízlík, podle vzhledu typický hospodský vysedávač. Oba svalovci začali na tyč rovnat závaží a když to dokončili, tak střízlíkovi řekli: „Tak, tady máš 200kg, ukaž, jak to zvedneš v mrtvým tahu.“ Borec se chopil tyče, chvíli se o něco snažil a pak jen řekl: „To bych si zlomil záda.“ Na to mu ten svalnatější odpověděl: „Tak v tom případě jsi přišel o tři litry.“ Takže takto to vypadá, když se některý z těch vysmívajících se hospodských typů pustí do sázek. Jestliže někdo začne trousit poznámky a máte-li před sebou aspoň dalších pět kilometrů, pozvěte případného autora poznámek, ať se jde proběhnout s vámi. Uvidíte, jak vyměkne.

>> Lama, 31. 05. 2010 07:25:30

Jo, tohle je asi nějaká česká vlastnost – Jizi to vystihla celkem přesně. Nikde jinde v cizině jsem si něčeho takového nevšiml, naopak, lidé tam spíš druhého v lecčem podporují – a ono to souvisí možná i s tím fanděním při velkých závodech.

Jinak co se článku týče, jednou se mi poštěstilo běhat na dovolené kolem ostrůvku u kterého jsme zakotvili – okruh měřil ani ne půl kilometru a měl jsem v plánu delší běh. Po pár kolečkách už o mě věděly všechny posádky jachet kotvících u ostrůvku a vrhali na mě tu udivené, tu užaslé pohledy – po asi 40 okruhu… Až mi to už bylo nepříjemné, ale tohle se mi přihodilo jen jednou.

Jak tady čtu příspěvky, napadá mě motto japonského pána, který se usadil v Česku a působil i v pořadu ČT a to motto zní: „Závist zdržuje“… a to sakra platí, v životě i v běhání… Pane Okamuro, díky za toto heslo.

>> vosice, 31. 05. 2010 09:14:34

Částečně to byla reakce na povzdech ve fóru. Někoho z diskutujících jsem doopravdy citoval. Text už ležel připravený ke zveřejnění, když napsal svůj názor 321919. Řekl jsem si, „to musí být telepatie“, ale už hotový text jsem neměnil.

Někdy je to legrace, co člověk zažije-na „mém" okruhu na mně psi za plotem štěkají jen vyjímečně, jedna stará babička, co se vyhřívá na sluníčku, mně zdraví sportu zdar, jeden pán si podle mě řídí hodinky a jednou říkal, že běžím nějak pozdějš, občas mně zdravějí malé děti, co tam bydlejí a ti úplně malí špunti, co jsou na procházce, buď koukají s otevřenou pusou a maminka jim říká, paní sportuje, víš, aby byla zdravá nebo ty větší se mnou chtějí závodit. Taky mně zastavilo jednou auto a chtěli mně svézt, když byl hroznej slejvák a já zkoušela běhat s camelbagem, jednou mně jeden přiožralý nabízel, že mně sveze na štangli u kola. Občas mně nabízejí občerstvení, když popíjejí na lavičkách a já běžím kolem, chce to mít připravenou třeba nějakou vtipnou odpověď a hned je z toho sranda. Člověk se nesmí brát moc vážně a k životu včetně běhání přistupovat s určitým nadhledem, pak se všechno snáší líp.

>> runner2, 31. 05. 2010 10:40:06

Taky mám svý stabilní kolečka, kde se snažím běhat. Lidi mě tam už znají, všímám si co se změnilo. A hlavně, vím kde můžu přidat a kde se raději šetřit. Snad jen ti psi mi tam občas vadí. Mám tam na časté trase jednoho velkýho, černýho, ten si na mě ani za ty čtyři měsíce nezvyknul. Dokonce na mě stále zuřivě štěká, i když jsem kolem něj jen procházel. Natožpak nyní, když už kolem něj frajersky probíhám. Čekám, kdy přeskočí plot a začně mě stíhat. Mám dojem že by byl rychlejší než já.

Jeden procházející se důchodce se psem za mnou (soucitně?) křičel: Co vám kdo udělal, pane, že musíte takhle běžet? Mezi vesnicemi často potkávám lidi na procházce se psem bez vodítka. Obvykle z dálky zakřičím otázku jestli je ten pes ovladatelný. Když slyším odpověď „Nebojte se, ten nikdy nikomu neublíži“ tak mám 90%ní jistotu, že jen co budu knim zády, pes se se štěkotem rozběhne za mnou a nedokážou ho přivolat. Jinak poznámek si občas vyslechnu dost (např. že jak jsem starej tak jsem blbej – je mi 53, taky že bych měl něco pořádneho dělat a ne se takhle blbě flákat). Někdy mě to zamrzí. Ale snažím se to neslyšet.

>> mirek33, 31. 05. 2010 12:03:25

to kamaradka slychava od taty, kdyz jde na trenink kolem jeho garaze a slysi z ni: „tolik promrhane energie…“:).

>> mirekk, 31. 05. 2010 11:08:17

Samozřejmě jsem poznal interpretaci mého názoru a nemám s tím naprosto žádný problém. Také si občas říkám, že telepatie asi funguje. 

Moje hlavní disciplína je závodní chůze a to je teprve něco pro různé rádoby vtipné lidičky. Z počátku mně to hodně vadilo, ale za těch 40 roků co chodím jsem si již samozřejmě zvyknul. Běžecké trasy střídám, chodecký okruh mám jeden stabilní, takže lidé kolem si již zvykli a občas se i zeptají na jaký závod se připravuji, nebo jak jsem uspěl.

Když jdu běžecké OV, tak se mi ještě nestalo, že by měl někdo nějakou přihlouplou poznámku. Zato když jdu chodeckou OV – zvláště po cyklostezce u Labe – tak je poznámek spousta. Nevím, proč by mě měly ale vadit. Maximálně se v duchu zasměji a jdu dál Vždyť je dobře, že se občas ještě najde člověk, který zaregistruje, že na světě – kromě něho – existuje ještě někdo jiný Znám plno lidí, kteří už registrují jen sebe a max. své nejbližší…

>> Verbir, 31. 05. 2010 13:29:12

Navíc dokáže potěšit – a poslední dobou to je čím dál častěji – když slyší:

Dítě: „Tatínku – proč ten pán běží tak divně?“ Tatínek: „Pán neběží, pán jde – ale pěkně rychle“ apod.

To pak dokonce i člověka přiměje ke zvýšení tempa

>> Verbir, 31. 05. 2010 13:40:34

Moji kolegové v práci vždy říkali: " To je ten, co tak směšně chodí." 

Ano taky se setkávám s negativními ohlasy, i pohledy, tak raději běhám s tmavými brýlemi a mám sluchátka s oblíbenou rockovou hudbou, běžím si a pokud mi někdo kolemjdoucí něco říká, tak o tom nevím, vlastně si ten člověk povídá sám se sebou :) Ale jsem ohleduplný vždy, když to jde – často běhám kolem jednoho malého rybníčku, kde v těsné blízkosti míjím 2 stálé rybáře, tam zvolním, dávám bacha kam šlapu abych jim nevyplašil ryby a po 50 metrech frčim dál svým tempem.

Stává se to často… často to člověk i vytuší dopředu když vidím při běhu skupinku puberťáků tak téměř vždycky očekávám nějaké posměšky. Hlavně v zimě to bývá velice často. Tuto zimu jsem se dokonce už i „pral“. Šel jsem u nás 8km tempáč (necelé 2km jeden okruh takže 4,5kola) 1.kolo pořvávání, 2.kolo pořvávání a 3.kolo přiletěly 3 sněhové koule a mezi nimi i kámen. Kdyby mě trefili, tak jdu po nich hned. Netrefili tak ve 4. kole jsem probíhal v zatáčce ne po silnici, ale po chodníku kolem nich a jeden, co byl nejblíž prostě dostal z běžeckého pohybu ránu do břicha. Ale zase jsou i veselejší příhody. Dostal jsem se běhat jedno až hodně pozdě na cyklostezce byla tma a na zpáteční cestě za mnou najednou policejní auto.. zapli majáček. Jak se dostali na mou úroveň tak se stáhlo okýnko a najednou se ozvalo „jo to je dobry to je ten co tu běhává“, vypli majáček a pokračovali v cestě :)

Asi dva měsíce před svým prvním oficiálním maratonem jsem si chtěl otestovat, zda vůbec jsem schopen takovou vzdálenost uběhnout. Čekalo mě 14 okruhů po 3 km a co čert nechtěl, zrovna v ten den na okruhu začala pracovat parta kopáčů. Prvních pár okruhů byl klid, ale další kola už se neobešla bez jejich připomínek. Ty sice nabíraly na intenzitě, ale později kopáči už jen kroutili hlavami. Pak ze mě dostali, kolik kol mi ještě zbývá, a při posledním průběhu kolem nich zahodili lopaty, tleskali a povzbuzovali. Po těch 40 km to byl pro mě skvělý doping a nezapomenutelný zážitek.

To do mě se v pravidelných intervalech navážel jeden kolega, který byl mimochodem vášnivým lyžařem, tak jsem mu jednou řekl, že běh je druhý nejpřirozenější pohyb člověka a hned na to jsem mu položil otázku, kdo je tedy směšnější, ten kdo běží po silnici, nebo ten, kdo si přiváže prkna na nohy a běhá po horách.

Tím nechci říct, že mám něco proti lyžařům, jen to, že zesměšnit se dá každý a vše.